pondělí 22. října 2012

The Graduate / Absolvent (1967)

Až meditativně jednoduchý film s velkolepým finále. Vyjadřují se zde umně pocity doby: touha po revoltě, emotivnosti, nespoutanosti, jedinečnosti, pravosti a čistotě. Odpor k autoritám, svázanosti, zlému mínění. Klasickým se snímek stal též pro Dustina Hoffmanna a dvojici Simon & Garfunkel, bez nichž by možná ono vyjádření bylo sotva způli tak umné.

Šedesátá léta byla zajímavá. Uvolňovaly se mravy a bořily konvence (ve světě obecně a u nás snad ještě markantněji). Umění v okouzlení novými horizonty svobody se mohlo vyjadřovat nespoutaně a jednoduše, prostě s až naivní dětskostí. Vzpomeňme na Vanishing Point. Ten přeci nepředkládá žádnou těžkopádnou symboliku. Nemá složitý příběh. Představuje jen radost z filmového materiálu o sobě, radost z nespoutané atmosféry dané doby a velmi jednoduchou myšlenku.

Absolvent tento film v tomto aspektu tak trochu připomíná. Kdepak, počet nabouraných aut je zde rapidně nižší. Je zde však jednak prostičký příběh s prostičkou myšlenkou a druhak postavy plné ryzosti, vzdoru, revolty a váhání. Nemá cenu, abych opakoval celý příběh o nezkušeném mladíkovi, který podlehne tělesným svodům, jejichž následky ho pak provázejí. Kdo viděl ví, kdo neviděl, slyšel, kdo neslyšel, nechť pogooglí obsah. Podstatné je, že proti ústřední mladé dvojici stojí celý ten špatný, autoritativní a bezcitný svět, že ubíjí jejich idealistické duše.

Nejde tu jen o paní Robinsnovou či jejího muže s klapkami na očích, ale též o rodiče hlavního hrdiny, kteří si do něj neustále vkládají vlastní představy o správně vedeném životě. Útrpnost tohoto zdárně představuje sugestivní scéna s potapěčským oblekem, v níž (opět) Benův otec vůbec nenaslouchá synovi, ale jen se takříkajíc sám rád poslouchá.

Pointou, která dává filmu charakteristický ráz i přesah, je pak dynamický závěr. Ben je už zničen konvencemi a ústrky. Svůj upřímný cit nechává vystoupit do zjevnosti rozpoutáním afektů a emocí. Útrpně buší do skla a nemaje v mysli už ničeho, jen svou vyvolenou, volá jméno "Elaine". Pak po úprku (revolta) odjíždí autobusem, kde jim je jedno, jak se na ně kdo dívá (svoboda, autenticita) a nahlas se smějí (neskutečná bláznivost života).


A zmíněný přesah? Sledujte tváře obou postav poté, co smích začne odeznívat. Obličeji jim probíhají vážné rysy, pak se zas pousmějí, ale už slaběji, pak zas zvážní... Co ta hra znamená? Vidí, že tenhle útěk bude mít důsledky, že jim nepomůže? Nebo obecněji, že život nebude vždy tak romantický a prostý, jak si ještě před chvílí v opojení mysleli? Můžem to nazvat už předzvěstí střízlivění?

Ovšemže všechny tyto nuance podporuje výtečné herecké obsazení a tím pochopitelně mířím především k Dustinu Hoffmanovi. Neuvidíme zde sice takovou proměnu, jako v Strašácích, ale do role sedí přesně a těžko si představit, že by závěr byl tak silně zapsán do dějin kinematografie, kdyby jím provázela jiná herecká tvář.

Film se však nezapsal očividně (či "ušislyšně"?) jen kvůli výše zmíněnému, ale též pro řadu písní od Simona & Garfunkela, které od té doby takřka zlidověly a je možné je slyšet ze všech stran. Filmu dodávají správně mysteriózní a medidativní rozměr, čímž se vracíme opět k podobnosti s Dodge Challengerem unikajícím napříč státy.

Žádné komentáře:

Okomentovat