sobota 13. října 2012

Sacrifice

Spousta lidí tvrdí, že ty nejlepší hry vznikaly kolem roku 2000. Že už byla doba, kdy audiovizuální stránka her byla na vysoké úrovni, ale ještě nepřišla doba, kdy by tento aspekt hrál prim na úkor vynálezavosti a hratelnosti. A když se nad tím zamyslím, tak tomu musím dát asi za pravdu. Když vezmeme rozpětí zhruba 1998-2002, tak tam máme pecky jako Diablo 2, Warcraft 3, Return to Castle of Wolfenstein, Unreal, Unreal: Tournament... a Sacrifice. Což je hra zapomenutá a vcelku neznámá. Což je škoda...

Tvůrcové hry, Shiny Entertainment, měli v době vydání (právě 2000) to nejlepší (Earthworm Jim) za sebou. Po Sacrifice, v recenzích chváleném, ale jinak zapadlém, přišly dvě (vcelku povedené) hry odehrávající se v Matrixu a v roce 2007 smrt studia (resp. spojení s větším). Kdo ví, jak by se situace vyvíjela, kdyby klenot jménem Sacrifice našel víc věrných hráčů. A proč jej vlastně považuji za klenot?

Kde začít? Asi u světa. Ten je totiž nesmírně originální. Ano, narazíme tu hned z kraje na známá jména, namátkou zmiňme akkadského Marduka či řeckou Persephone. Nicméně už jen užití těchto starých mytologií a jejich promísení s úplně vlastními mytologiemi, popř. modernitou (bůh s prostým jménem James, připomínající amerického rednecka), je velmi neohrané. Zvláštní svět je osídlený všelijakými mytologickými bytostmi, které navíc nezřídka vypadají velmi zvláštně (chodící cirkulárky). Krajina je navíc naprosto přirozeně tvořena ostrovy plujícími jakýmisi éterálními nebesy. A co je nejzajímavější, přes všechnu tu bizarnost, karikovanost a smíšenost to vůbec nepůsobí směšně, ba naopak, skvěle dohromady funguje.

Lvím podílem k tomu přispívá příběh, který rozhodně není žádnou veselou fraškou. Je zde vážná zápletka o bozích, přetahování o moc, hádání o ideálech, zradách a překvapeních. Hráč ji může ovlivňovat svými volbami, zejména tím, na stranu kterého z pěti bohů se přidá. V průběhu hry může dokonce své rozhodnutí změnit a scénář se tak může odvíjet velkou spoustou různých možností.

Příběh je však především výborně odvyprávěn. Jestli máte rádi patos, tak tady jím budete zašlapáni do země. Prakticky všechny postavy jsou skvěle namluveny a dialogy výborně napsány. Jsou vedeny ve velkém epickém duchu, pamětihodné hlášky se sypou plynule z rukávu ("those you cannot turn with your word, you must turn with your wrath") a občas se člověk i zasměje ("Charnel, death doesn't solve everything" - "yes... torture also have merits"). Když už jsme však u dabingu, tak hlavně představitel Eldreda, tedy hlavní postavy mocného čaroděje, má nesmírně epický hlas a dikci. Ten kdyby měl se svým hlasem hrát Hamleta, tak dané divadlo asi exploduje přemírou narativní velkoleposti.

Hra na svou dobu skvěle vypadala... vlastně, co to povídám, vypadá i dnes naprosto skvěle! Menší počet polygonů či rozlišení textur nám dneska vadit nebude. V prvním případě bylo všechno tak či tak bizarně tvarováno, navíc se engine vyhýbá ostrým hranám. A spíš než textury jsou důležité odstíny a barvy. Připočtěme všemožné světelné efekty.

A hudbu. Soundtrack k Sacrifice je mistrovský kousek, atmosféra hry z něj přímo sálá, do velké míry ji sám utváří a dá se s chutí poslouchat i mimo ni.

Ale je to v prvé řadě úplně nový herní systém, který kombinuje RPG s unikátní strategií. Něco takového se prostě v jiných hrách nevidí. Hráč ovládá čaroděje přímo, jako v third-person hře. Může kouzlit útočnou či podpůrnou magií, přičemž ta je v takovém měřítku, že to je prostě velkolepé a jste si prostě vědomi, že je váš avatar zatraceně mocnou bytostí. Hlavně však můžete dělat různé rituály, získávat duše a z těch pak vyvolávat své armády nestvůr, jimž dáváte taktické rozkazy přímo z bojiště, resp. vlastně je ovládáte jako v normální real-time strategii. Tento mix plus zajímavý systém zdrojů many a duší a základen ve formě oltářů, kaplí či manových fontán přinášejí nové strategické výzvy, jinde neokusitelné.

Snad jedinou vadou na kráse hry je relativní limitovanost multi-playeru. Maximum hráčů čtyři nebylo zrovna velkým číslem a např. velká kooperativní hra proti několika počítačům tak nepřicházela v úvahu.

Žádné komentáře:

Okomentovat