pátek 17. srpna 2012

Ortenova Procházka

Mám docela rád Ortena a tak trochu mi přijde, že jsem v tom, přinejmenším ve své generaci, docela sám. Tento básník je asi spíše neoblíben. Své jistě dělá způsob didaktiky, kdy nejen platí, že za své oblíbené básníky si člověk spíše vybere nějaké neznámé, aby působil zkušeněji, ale také jde možná o to, což stvrzuji vlastní zkušeností, že na středních školách se o Jiřím Ortenovi mluví spíše v souvislosti s životními osudy, deníkovými zápisky, korespondencí apod. Asi nikdy nepochopím, co je tak skvělého na "Píšu Vám a nevím, zda jste živa", v porovnání s přímo básníkovou veršovanou tvorbou. Ale to je zase jiný příběh.



Abych se vrátil k poezii, tak pravděpodobně nejvíc se mi Ortena vždy líbila Zimní procházka křížem krážem.  Jak asi je vidno, dokonce tolik, že dala způli název tomuto článku. Zde je její text (nechcete-li jej číst celý, pro zbytek článku stačí první dvě sloky):

Nechci! Tisíc napřažených
prázdných dlaní, muži, ženy,
průvod bez vody,
mrzne, mrzne po vánici,
led je voda tvrdě spící,
žízeň, hlad,
vítr usnul bez pohnutí,
jak by mrtev byl,
ale větve, ruce vichru,
bijí prostor, v němž je prázdno,
opuštěné dno,
pláčí tak, že není slyšet
jejich kvílení.

To je kámen na prameni.
To je láska. (Nechci! Není!)
To je kořen vyvrácení.
To jsou slova, jež se vzňala
v prsou hlasu, to je skála,
která boří dům.
To je srdce plné vzdoru.
To je zámek bez otvoru.
To je hranice, již žádný
oheň nespálí.
To je pomsta nocí za dny.
To je kámen na prameni,
jejž jsme marně zvedali.
To je láska. (Nechci! Není!)

Větve, ruce povětrné,
s prosby prsty urvanými,
spínají se, prosí západ.
Do mramoru tvrdé zimy
slyším slavné deště krápat,
zátopa se shůry hrne,
ještě v nebi, v Bohu sídlí,
tisíc kapek napřažených
mává závratnými křídly,
prázdné dlaně, muži, ženy,
prázdná srdce, prázdné oči,
prázdná země, prázdná města

rozežraná červotoči,
prázdná čistota, již trestá
prázdný trest a prázdná zrada,
stojí, stojí bez pohnutí
čekajíce vše, co padá.

Padej, roštu pod břemenem,
padej za ztraceným jménem,
padej kámen za kamenem
na mohylu nemohoucí,
padej, plode, padej, noci,
padej, dešti, na rty suché,
padej, padej na bezduché,
na věřící, připravené
padnout též.

Chci! Ať bolí! Tají ledy,
naposledy, naposledy
ohlédnout se za mizením,
vědět, v něhu že se změním,
prudkou, krutou, bolestivou,
v něhu smrti, věčně živou.

Čekej v zemi, země moje,
čekej, duše nepokoje,
čekej tiše, bez pohnutí.

Tak spí vítr za bezvětří,
jak by mrtev byl,
ale větve, ruce vichru,
bijí prostor, v němž je prázdno,
opuštěné dno,
pláčí, ale není slyšet
jejich kvílení.


Je nasnadě, proč se tak snadno vryje do paměti. Stačí si ji přečíst nahlas. Festovní trochej: jak když zatloukáte hřebíky do prkna. Zde je graf prvních dvou slok, pak už se to rytmicky opakuje (podotýkám, že jsem se mohl tu a tam v přízvuku splést, ale to by se mělo ztratit :)):

Horizontální osa mapuje jednotlivé slabiky, vertikální pak počty přízvuků.
Hlavní přízvuk dostal po dvou bodech, vedlejší po jednom.
Chybějící slabiky (u kratších veršů) jsem počítal jako nepřízvučné slabiky.
Linii obou slok jsem vydělil dvěma, takže ukazuje průměr.
Trochej v prvních dvou slabikách je, jak vidno, konstatní. Provádí nás celou básní a v první sloce je jak bublání nakopnutého motoru před tím, než zařadíte rychlost a necháte jej pořádně zařvat. Verše v první sloce mají proměnlivou, jako by skoro volnou, délku a nejsou úplně snadné na rytmické čtení. Retardují tempo a vytváří tak napětí. Napětí končí obratem "jejich kvílení". Tam se zřejmě sluší i utichnout hlasem.

A pak doslova "exploduje" to nejúdernější dvoujverší, které mi zároveň přijde sémanticky nejpodstatnější. Je to jak na horské dráze: vyvezete se, pak největší šok a prudký sešup, načež pokračuje po celou druhou sloku ocelově přesný a nelítostný buchot čtyřstopého trocheje. Když se podíváme zase na graf, tak o třetí do sedmé slabiky je v druhé sloce o dost rigidněji udržováno toto metrum, než v první (a přirozeně i tudíž než v průměru). A pozor, není to dáno neustálým opakování "to je", protože, jak už jsem zmínil, první dvě slabiky jsou shodně úderné po obě dvě slabiky. A nejde jen o rytmus, přibývá též samohlásek a proto jsou verše celkově zvučnější a sytější.

Sociálně-existenciální poselství je zřejmé a i kdyby se dalo o něm ještě psát, to nepovažuji za předmět tohoto článku. Tak či tak, nejlépe by se dalo asi uchopit skrz výpis opakujících se slov či obratů a sledování, kdy a v jakých formacích se vracejí. Zajímavější mi přijde poukázat na tu zvláštní syntax, jakou se báseň vyznačuje a která právě z velké míry umožňuje tu zvučnost.

V první sloce je struktura vět docela rozbita a často místo klasických výpovědí máme jakési "zmatené" výčty, jakési pouhé střípky pozorování. Když už tam jsou věty klasického ražení, tak vždy přes více veršů. Při jejich čtení máme pocit neúplnosti, neboť vždy je co dodat, vždy je může na dalším řádku čekat rozšíření o další informace. Ve druhé sloce vedle toho nacházíme krátké, úsečné a úderné věty, ba často spíš až větné ekvivalenty. Vždyť v druhém verši jsou dokonce rovnou tři! I tím jsou zde jednotlivé sémantické jednotky posilněny a je vyzdvižen jejich význam. I proto je náhle sdělení o tolik naléhavější.

Toto byl samozřejmě pohled jen na dílek díla, navíc jen z jednoho dílčího aspektu a ještě ke všemu je řada věcí více či méně diskutabilních. Přeci bych ale byl rád, kdyby spíše tímto způsobem byl Orten (či jakýkoliv básník) na školách úváděn (ovšemže v podobě přiměřené odbornosti daného vzdělávacího stupně). Ano, jen málokdy nějakého žáka nadchne poezie. Ale už skoro nikdy jej nenadchnou osudy někoho, u nějž vlastně ani neví, proč by ho měl považovat za tak významného, že se o jeho osudech vyučuje.

Žádné komentáře:

Okomentovat