čtvrtek 26. července 2012

Barvy Pozdě k ránu

U státnic se mne ptali, proč že mám Hlaváčka v primární i sekundární literatuře, zda mám tolik rád dekadenci. Asi je to vskutku první škatulka, která člověku přijde pod ruku, když si vybaví toto jméno, přece to tak v mém případě není. Popravdě, snad ani dekadenci nemám moc rád. Nejsem ctitelem salóního předvádění se, ani rozmrzelé obscénnosti. Hlaváčka mám mnohem spíš rád pro velkou obraznost, mistrnost v polotónech sdělení, pro ty záblesky impresionismu v jeho verších a pro jejich fonetické kvality.





Úvod

V dnešním článku se krátce podívám právě na barvy. Hlaváček byl grafikem, k výtvarnu měl blízko a je to na jeho poezii znát. Nepůjde však o žádné komplexní rozkrývání vizuálnosti. Má metoda byla zde o dost prostší a dalo by se říct, že prozaičtější. Toliko jsem si totiž ve sbírce Pozdě k ránu vyhledal místa, na nichž je explicitně zmíněna nějaká barva.

O metodě

Takováto metoda s sebou ovšemže nese nejedno úskalí. Pokusím se uvést pár těch nejzřejmějších. První otázka dlí v míře explicitnosti. Jasně jsem vynechal místa, kde není barevnost reprezentována konkrétním slovem. Tedy při básni o podmořských pralesích mám sice jistý modrozelený dojem, takovéto imprese jsem však dával bokem. Jindy je barva sice vyjádřena slovem, ale to nese současně jiné významy. Obvykle jde o přenesená pojmenování, jmenovitě o "zlatou" a "stříbrnou" barvu (můžeme ale též zmínit např. "olivovou" zeleň). Mluví-li se o "zlatém světle", je jasné, že je řeč o barvě. Jinde, zejména tehdy, kdy se jedná nikoliv o adjektivum, ale o substantivum, je už to diskutabilní. Např. tedy v  několikrát zmíněném "zeleném zlatu" jsem nalezl pouze jednu barvu a to zelenou, přičemž zlato jsem zde skutečně považoval spíš za typ kovu. (Ovšem, kdo zná Černou zmiji, tomu tento alchymisticky výdobytek není neznámý. :)) Někdy jsem (snad problematicky) vyhodnotil jako barvu i označení pomocí drahokamů (jaspis) či věcí charakteristických svou barvou (mandle). Někde to už bylo relativně těžké, např. u "lakmusových očí".

Další drobná konfúze by mohla být s pojmy jako "bledý", "šerý" apod. Ty jsem do výčtu nezahrnul, neboť se nejedná o barvy v pravém slova smyslu, ale spíše o barevné kvality. Rovněž jsem se vyhnul obtížnějším metaforickým určením a barevným konotacím, které implicitně vyvolávají předměty samy o sobě (např. mramor bílou, slída žlutou). Samozřejmě, vzniká tím určitá vágně vymezená hranice, přes kterou se např. ony mandle dostaly a slída už ne. Nicméně se v tomto případě jedná o ojedinělé jevy; většina barevných přívlastků je ve sbírce poměrně jasných.

Různé varianty a odstíny barev jsem shrnul pod pár základních. Pro jejich vzájemnou diferenciaci budu pak vždy odlišovat barvu obvyklou a neobvyklou. Rozebírání významů barev trochu zkrátím, neboť Hlaváček jich většinou užívá tak, jak je v okcidentální kultuře územ.

Bílá

V básni Podmořské pralesy se ani nezachvěly máme "bílé lilie", v Ironii "běloučkou Marii", v Mé Ithace čteme o "bělosti [ženina] těla", "bílém čínském motýlu", "nádherné běli" a "bílých řeřichových květech". V Byla zakoupena Medicejskými je "atlasově bílý chrt", v Pseudojaponerii pak "bílí vzlétající kohouti". V básni Přišla jsou "bílá svítání" a "bělounké mlhy". V Měl něhu jejich kroků je "bílý šat". Obsáhlá Subtilnost smutku představuje "bílé praporce", "lilií běl" (zde je opět otázka se substantivizací) a "bílý kříž". V básni Upír čteme o "bílém mase", v Reverii potom o "bílých poduškách" a "mléčném plameni".

Bílá symbolizuje křehkost a jemnost (lilie, motýl), čistotu (žena - zde navíc věrná Penelope, tělo), subtilnost (mlha, svítání) a posvátnost (Marie, kříž, praporce). Jako symbol toho dobrého, nezkaženého a stále ještě odolávajícího stojí tak trochu v kontrastu s ostatními barvami. Svou nezkalenost dokazuje tím, že většinou jde o prostou "bílou" bez dodatečných příměsí a modifikací, snad tedy s výjimkou "atlasově bílého chrta".

Jemnost této barvy je často ještě podtržena zdrobnělinou, tedy většinou adjektivem "běloučký". Její pozitivní hodnocení je podtrženo přívlastkem "nádherná". V případě "bílých kohoutů" se zdá, že i v kontextu dotyčné básně v próze, jde o nápodobu orientálního vizuálního vnímání.

Černá

Báseň Podmořské pralesy se ani nezachvěly obsahuje "černé delfíny" a "černé stíny". V Za noci březnové čteme dvakrát o "chřestotu černých skel", v Mé Ithace o "černých čalounech" a "černém mramoru", ve Smutném večeru o "černém praporci" a "černém pralese" (ve Smutném večeru je černá jedinou zmíněnou barvou). V Subtilnosti smutku je zmíněna "černá skrvna", v Upírovi "černé oči", "křídla kovově černá" a "černé krajiny" (srov. právě s "bílým masem" v též básni - je zde takřka obklíčeno černotou). V Rozkvetlém smutku je zmíněn "černý smutek" (jedná se opět o jedinou barvu; ze tří básní, které mají přímo v názvu "smutek", tedy hned ve dvou není jiné barvy, než černé). V Reverii vidíme "černá stébla", dvakrát "černé volavky", "černý vlas", "černé víno" a "černé obilí" - v této básni je černá doslova propletena rámcovým tématem.

Že je černá spojena s temnotou a zlověstností je nasnadě (stíny, skla, křídla, skvrna), stejně tak se smutkem. Tato zlověsnost je však také spojena s jistou vznešeností (delfíni, praporce, čalouny, mramor) a s nezkrotností tajemné přírody (delfíni, volavky, pralesy). V již zmíněné Reverii zasahuje černota také člověku blízkých věcí (vlas, víno, stébla, obilí). Černá je symbolem noci, nikoliv však coby zla, ale spíše coby tajemství, chmur a strnulé podivnosti.

Dichotomie bílé a černé, stejně jako zlaté a stříbrné, o níž bude řeč, je pro Hlaváčka důležitá, neboť je podobná dichotomii dne a noci a tu jako básník rána a úsvitu musí tematizovat.

Žlutá

Přímo žlutá není zmiňována příliš často. V Mé Ithace čteme o "žlutých slídových tabulích oken", v básni Pršelo v noci zas o "lucernách, jež svítí žlutě" a v Subtilnosti smutku o "žlutě zkalených mracích". Mnohem častěji se pak setkáváme se zlatou, plavou či jinými odstíny. Přímo báseň Pozdě k ránu otevírá "záře zašlého zlata" (zde byla explicitnost barvy na pováženou, nakonec jsem to však zařadil). Jediná zmínka barvy v básni Impromtu je "měsíce zlat", ten se opakuje v Za noci březnové. V též básni čteme hned dvakrát o "plavých kadeřích", v Mé Ithace pak o "zlatu rozpuštěných topazů", "zlatém světle", "bronzovém plátku měsíce" a "zlaté mědi". Byla zakoupena Medicejskými uvádí do hry "sienkově žlutou majoliku" ("sienna" je např. v angličtině stále fungující označení jednoho odstínu hnědé, u nás už se výraz, snad s výjimkou výtvarníků, moc nepoužívá; kvůli této modifikaci jsem to nezařadil k obvyklým žlutým na začátku odstavce). V Pseudojaponerii čteme o "skvrnách v zlatém laku" (zlatá a bílá jsou zde jediné zmíněné barvy, tím báseň celkově dostává jasné i noblesní vyznění). Zlatá je v básni Přišla zmíněna jako jedna z barev, jíž hrají prapory (vedle purpurové a modré - očividně jde o samé patetické barvy). V Subtilnosti smutku nacházíme "zlato západu", "ohnivě plavé vlasy", "zlaté plechy" a "opalizaci mandlovým leskem". V Upírovi je "zlatá skvrna luny" a pak zas "zlatá skvrna měsíce". V Reverii čteme zas o "zlatých plochách".

Takřka vždy se zde zlatá barva váže ke světlu. Ať už přímo k jemu samotnému (světlo, záře), k svítivým nebeským tělesům (luna, měsíc), k odrazovým plochám (plátky, plechy, plochy, bronz, měď) či k průsvitným věcem (topazy). Jednou je doplněno přívlastkem "ohnivý", bývá též spojováno s vlasy a drahokamy. Zlato je svitem, nikoliv však posvátným, jako běl, ale silným, mocným a v určitém smyslu nelítostným (viz silná tematizace v Upírovi).

Žluť, která sama je použita zřídka, je spíše symbolem chorobnosti, zkázy a moru. Oproti nebeskému zlatému světlu je zde přízemní žluť našich zdrojů světla (lucerny) a tato přízemní žluť dokáže nakazit i samo nebe (zkalené mraky).

Šedá

Nadepsal jsem sice oddíl "šedá", samotná šeď však není zmíněna a takřka převládá barva stříbra. V Podmořské pralesy se ani nezachvěly čteme o "stříbrných pralesech", v Mé Ithace o "stříbru rozpuštěných perel" a v Pršelo v noci o "stříbrném srpu měsíce" (jedinou další zmínkou barvy v této básni jsou pak lucerny, jež svítí žlutě; v obém případě jde o pojem svitu). Krom stříbrné se pak ještě setkáváme s "popelavou pletí" v Subtilnosti smutku.

Stříbrná se váže k věcem vznešeným, avšak chladným, odtažitým a nedostupným (perly, měsíc). Tato chladnost dává smysl i v případě "stříbrných pralesů", vždyť uvažme, že se přece ani nezachvěly...

Červená

V Pozdě k ránu je zmíněn "měsíc zarudlý", v Za noci březnové "záhony, jež rudě vzkvetly" a ve Dvou hlasech "rudé stíny" (jedná se o jedinou zmíněnou barvu v této básni, kterou mám jinak ze sbírky zřejmě nejraději; asi pro skvělou práci s jednoslabičnými slovy na rytmicky i sémanticky významných pozicích). V Subtilnosti smutku se mluví o "červených šálách" a v Reverii pak o "rudých plaméncích květů". Když se podíváme na odstíny či jen méně obvyklá označení rudé, pak zase hned v Pozdě k ránu čteme o "aroma karmínového laku". V Podmořské pralesy se ani nezachvěly čteme o "korálech, jež zrůžověly", což je také jediný výskyt růžové ve sbírce. Za noci březnové představuje "karmínově zarudlý měsíc". V básni Měl něhu jejich kroků je karmínová substancializována na "karmín jejich ret", v Subtilnosti smutku zase čteme o "do rudohněda spáleném zlatě" a "jaspisové opalizaci" (Hlaváček zmiňuje "opalizaci" několikrát a využívá tím vlastnosti různobarevnosti a blyštivosti tohoto kamene; vedle toho jaspis je červený takřka vždy).

Červená je vedle stříbrné a zlaté další barvou, která se připisuje častému aktéru měsíci. Diferencujeme tak mezi jeho chladností (stříbrná), nelítostností (zlatá) a horoucností (rudá). Je to právě jakýsi záblesk romantismu, který vnáší červeň do stínů a který je také často vázán s typickými romantickými motivy (květy, rty, růže, plameny). Rudá snad zde značí život. Neukázněný, bující, chtivý a původní, ale též i destruktivní.

Zelená

Pozdě k ránu zmiňuje "zelený diorit", Má Ithaka uvádí přívlastek "zelenavě fosforeskující", v Subtilnosti smutku je pak zmíněno ono "zelené zlato". Upír přivádí na scénu "zelené oči" (kontrast k "černým očím" v též básni). Méně obvyklý odstín pak je uveden v Mé Ithace jakožto "tmavě olivové moře".

Těžko něco víc usuzovat z tak mála instancí této barvy. Snad by mohlo zeleno vystihovat opět jistou tajemnost a alchymistní mysterióznost, ostatně je obvykle spojeno s drahými kovy a horninami (zlato, diorit), s pomíjivými efekty (fosforeskizace) a symboly duše (oči). Je to však třeba brát na lehčí váhu, protože jeden výskyt není samozřejmě nikterak vypovídajícím jevem.

Modrá

V básni Za noci březnové jsou zmíněny "modré pentle" (v "plavých kadeřích"), v Mé Ithace "modře lakmusové oči" a v Přišla jde, jak už bylo řečeno, o jednu z barev praporů. V Subtilnosti smutku je řeč o "modři obzoru", "modré představě" a "nejasném modru".

Zdá se, že pentle v plavých kadeřích dotvářejí obraz nevinnosti a v ostatních případech jde toliko o malebnost. Otázky pak trochu vyvolává "modrá představa". Pasáš zní: "Touha po vzduchu (jehož představa nyní jen doširoka modrá ho nejasně rozčilovala) (...)". Tím se spojení ozřejmuje. Šlo o objektivizaci vzduchu v představě bezmračné oblohy, neboť to je přeci "doširoka modré".

Fialová

Krom purpuru na praporci v Přišla je pak první a poslední zmínka této barvy v Subtilnosti smutku, kde čteme o "fialově průhledné dlani", která se pak ještě vrací coby "fialově průhledné prsty".

Ohledně "fialové průhlednosti" nás jistě napadnou pojmy jako přízračnost, ale též jistě chabost, padlost, chmurná vznešenost. Může jít o barvu často tematizované anemičnosti, jejíž motiv právě v Subtilnosti smutku hraje roli největší. Ohledně praporu z Přišla, odcitujme, že "kdysi vlál poddaným v purpurech, zlatech a modřích". Jedná se nepochybně o velkolepé a patosu plné barvy, purpurová je navíc historicky coby smíšenina modré (duchovní moc) a rudé (světská moc) symbolem úplné svrchovanosti.

Závěr

Na úvod jsem zmínil, že nemám Hlaváčka rád pro dekadenci, ale, krom zvučnosti, pro barevnost a imaginativnost verše. To však nebylo úplně legitimní, neboť Hlaváček vskutku není impresionistou v ryzím slova smyslu. Píše sice o jevech barevně zajímavých, o prchavých dojmech z ulic, které jsou pod oparem mlhy jakoby pastelem vyvedené, o polotónech, které přináší svítání. Jeho barevné spektrum však v prvé řadě vytváří dekadentovu paletu a z té nanáší barev tak, aby se kryly s dekadentními pojmy a náladami. Možná to tedy přec byla jakási vznešená melancholie a labilní litaničnost, co mne na tomto básnikovi kdysi zaujalo...

Žádné komentáře:

Okomentovat