úterý 26. června 2012

Safe (2012)

Z velké části standardní stathamovka, tedy zástupce žánru, který unikátně kombinuje charismatické badassovství let 80. a 90. s hektickou a vizuálně přitažlivou akcí nového tisíciletí. A tentokrát snad i o trochu psychologičtěji a neokoukaněji. Jen víc takovýchto filmů...

Někdy bych si asi měl vyjasnit, jak tyto články vlastně mínit. Totiž, zda si udělat nějaký interpretační rámec a podle toho vyzdvihovat estetické funkce daného uměleckého počinu, či zda v sobě nechat promlouvat svou diváckou přirozenost a nekriticky vyzdvihovat to, pro co mám slabost. To je totiž tak... Stathamovky se dočkávají od divácké obce stále vlažnějších reakcí, mně se však líbí snad čím dál víc. Je to normální? A nebo jinak... Dokážu alespoň trochu objektivně říct, co je podle mě na tomto relativně moderním subžánru tak skvělého?

Už delší dobu razím definici, kterou jsem si pro osobní potřebu utvořil, a to sice, že dobré umění je "umným zapracováním starého s kreativním obohacením novým a to v dobrém poměru". Na stathamovky nyní sedne jak ona příslovečná prdel na hrnec.

Akční film 80. a 90. let byl totiž dominován silnými a charismatickými protagonisty, které ztvárňovala úzká sorta velmi svébytných herců. Ano, mluvím o Arniem či Slyovi a z 90. let pak o Willisovi či Gibsonovi, ale když zabrousíme o třídu níž, tak můžem zmínit i toho Norrise, Lundgrena či Seagala. Tito hrdinové měli pár společných rysů: a) byli velmi silní, se svými pravidly, s old-school založením a nesmlouvaví, b) vždy rozeznali dobro od zla a nedali se jen tak zlomit, c) měli své poznávací hlášky a ironicky komentovali situaci, d) byli "chlapáckým" způsobem sympatičtí, e) stáli často proti přesile, proti silnějšímu soupeři nebo se ocitali v krizových situacích, přesto dokázali vítězit.


A tito hrdinové se s nástupem nového tisíciletí začali vytrácet. Živě si vzpomínám na divoké teorie o Dwaynu "Rock" Johnsonovi či Vinu Dieselovi jakožto "nových Arnoldech". Vždyť dokonce sám Schwarzenegger ve svém cameu ve Vítejte v džungli předává Rockovi pomyslný štafetový kolík. Ale co se stalo? Vlastně nic. Divákům už najednou po Matrixu nestačily jen nabušené bicáky (Rock) či nasupené pohledy (Diesel). Chtěli svižnou akci, divoké stříhače, barevné filtry, skákání po střechách... Oba zmínění své snažení po pár pokusech zabalili, jeden skončil v komediích pro celou rodinu (což je neklamným znamením úpadku akční hvězdy, samotní Arnie se Slyem by o tom mohli vyprávět) a druhý v dnes už skoro nekonečné sérii o likvidaci pneumatik a pohrdání pravidy silničního provozu.

A pak se z ničeho nic vynořil Statham, onen druhé housle hrající chlapík z Ritchieho britských gangsterek. A dokázal spojit to, po čem lidé nostalgicky vzpomínali (tj. silného charismatického hrdinu), s tím, co moderní divák vyžadoval (tj. divoký mix různých bojových umění, střílení a automobilových honiček). Tím se tedy dostáváme k jedinečnosti Stathamovy role v dnešním hollywoodském filmu. Je jen signifikantní, že mu Stallone dal hned druhé místo v hierarchii důležitosti v Expendables. Až takovou čest dělá starým hrdinům, aniž by přitom nebyl neatraktivní pro mladé diváky. Plus si drží úroveň a ještě jsme ho stále neviděli v žádné roli chůvy, učitele ve školce, zubní víly či záporáka ze Spy Kids.

A konečně tedy k filmu samotnému. Jenže co vlastně říct? Ona je to vlastně z 80 % "standardní stathamovka". Proč těch 20 %? No, v něčem se totiž Jason i tvůrci přece jen překonávají. Film je totiž zas o něco vážnější, zejména tedy v první asi půlhodině. Možná poprvé tu tedy uvidíme Stathamovu postavu dost na dně a silně váhající. Sakra, uvidíme ho i brečet, a to je co říct, vzhledem k tomu, že o Stathamových postavách obvykle platívají vtipy o Chucku Norrisovi.

Žádné komentáře:

Okomentovat