středa 25. dubna 2012

Warrior (2011)

V tomto filmu se nikde příliš netlačí na city a sotva by se dal nazvat přeslazeným, je však přesto dojemným. Drama dvou bratrů a jejich otce nabývá neskutečných hloubek, což je podtrženo skvělou režií a perfektními hereckými výkony (hlavně Hardy je grandiózní!). Při (četných) soubojích zatínáme pěsti napětím a nevíme, komu fandit dřív. Třemi slovy: skutečně velkolepé představení!

V minulém článku jsem chválil Fightera a už píšu o filmu, který je v mnoha bodech dost podobný. Jedná se také o drama z prostředí kontaktních sportů, je dokonce také o dvou bratrech a je rovněž skvělé. I když... to není úplně přesné srovnání. Abych nepsal pořád jen poeticky, řeknu to (chlapácky) takhle: Fighter byl fajn film, ve kterém Bale hrál jako by před ním na udici drželi Oscara a Wahlberg se taky snažil. Budete z něj mít dobrý pocit. Ale Warrior vás chytne za koule. Warrior není jen další sonda do zázemí sportovců z neutěšených sociálních problémů. Warrior je skoro až symbolická tragédie. Není skvělý, je geniální... Ale popořadě.

Nejedná se tentokrát o box, ale o MMA. Ve vysoké hře se tu potkávají bratři Brendan (Joel Edgerton) a Tommy (Tom Hardy). Společné mají to, že jsou skvělými zápasníky, ale pak podobnosti končí. Oba vcházejí do boje ve stavu určité nouze, která u prvního je povahy čistě materiální a u druhého spíše psychické. Jeden je plný zloby a poráží soupeře snad až příliš snadno, druhý si zas svůj pobyt v kleci doslova protrpí a nedostane nic zdarma, vítězí však svým odhodláním. Oba spolu kvůli všelijaké minulosti, která postupně vyplývá na povrch, nemůžou najít řeč a také nemohou najít řeč se svým otcem (Nick Nolte), který je z velké části příčinou děsivých vzpomínek, nyní je však pouhým poníženým kajícím se stárnoucím chlapem.


Jak film plyne, v žádné ze scén se nikterak přespříliš netlačí na city. Nejsou zde přepálené emocionální proslovy. Přesto si uvědomíte, jak vás příběhy všech tří protagonistů začínají chytat za srdce. Člověk ví, že postava Nicka Nolteho byla hajzlem, přesto si přeje, aby mu odpustili. Ví, jakou má každý z bratrů motivaci i s jakými vnitřními démony do arény vstupují, ale neví jistě, komu fandit dřív. Ve finále jsou emoce našponované punčochy na skřipci a film je skutečně dojemný, nikoliv však přeslazený. Pobrečí si asi málokdo, protože je tam pořád testosteronu a tvrďáctví nad hlavu, ale u srdce to ležet nějakou dobu zůstane.

Film boří řadu klišé. Kupř. zde není identifikovatelný asi žádný záporák. Většina postav je kladná, jen s některýma prostě osud tak zmítal, že teď stojí v opozici proti jiným. Volba hudby je také docela zajímavá a kupř. jeden z bratrů má jako intro Ódu na radost (což dobře ladí s jeho náturou). Scény "odpuštění" zde nejsou tak okaté a doslovné, jako v jiných podobných filmech.

Ve Fighterovi byly dobře natočené bojové scény, ve kterých jsem fandil Marku Wahlbergovi. Ve Warriorovi jsem však u scén doslova prožíval rány s hrdinou. Jsou tak sugestivně natočené, že se člověk přistihne ztuhlý napětím. Tak pod kůži se mi naposledy asi dostala scéna popravy Williama Wallace ve Statečném srdci... to mi bylo dvanáct. A bojových scén je zde i dostatek, navíc se často různí a vždy mají příběhové podkreslení.

Herci jsou skvělí. Edgertonovi jsem jeho sympatického učitele fyziky i odhodlaného bojovníka, který bojuje o hodně, věřil bez problémů. Hardy byl však skutečným králem snímku. Jeho vrstevnatá postava, jejíž minulost je dlouhou dobu zahalena tajemstvím, si s sebou nese nejednu starost a šrám na duši, zároveň je to ale největší tvrďák a prakticky celým filmem projde jako málomluvný bijec. Výtečný je rovněž Nick Nolte, jehož je člověku místy až líto a za znímku stojí také Jennifer Morrison (známá z Dr. House), které člověk věří soucítění se svým mužem i všechny ty četné obavy.

Žádné komentáře:

Okomentovat