čtvrtek 29. března 2012

Harry Potter (1997-2011)

Co si budem povídat, uměl bych
si představit i lepší design
knížek pro českou distribuci.
Zběžný pohled na nadpis napoví, že se článek bude vyjadřovat ke knižním i filmovým verzím, které v roce 1997 otevřela první kniha, u nás vydána v roce 2000. Bylo to tedy skoro patnáct let, kdy se obrýlený čaroděj držel na výsluní popularity u dětské i dospělé audience a jeho nesmazatelný zápis do dějin kultury mu již dnes sotva někdo vezme.

Mohlo za to zpracování mytologie, vsazení fantasy světa do toho dnešního, obyčejní (a přitom neobyčejní) mladiství hrdinové s jejich obyčejnými (a neobyčejnými) starostmi, ale také přirozené vypravěčský cit paní Rowlingové či obdobný cit u většiny adaptujících režisérů. Stranou zájmu ponechávám jiné dopady fenoménu, tj. např. hry (hrál jsem první dvě, byly na UT enginu a nešlo o nic převratného), Pottermore, vznik, ehm, famfrpálu jako skutečného sportu a ovšemže slash (nevíte-li, co to je, buďte rádi a ani to zvědět nechtějte).

Na okraj zmíním ještě jednu věc. Svět Harryho Pottera má dvě kvality, které se však ve světle logiky věcí mohou jevit spíše jako výhody. A to sice a) že se odehrává v současnosti a za b) že jsou potenciálně nebezpečná kouzla obecně známá a používaná. Bez obou bodů by vyprávění dost ztratilo na zajímavosti, přesto vedou k nekončícím řadám hrůzných implikací. Těmi se zde zabývat nebudu, zájemce však mohu odkázat zde či zde. A vlastně ještě jednu drobnost bych chtěl předem zmínit: Jsem mírně alergický na výroky ve stylu "Harry Potter přivedl generaci dětí ke čtení". Je to sice dost možná pravda (však je to i případ mé sestry :)), dost to však degraduje Harryho na úroveň "výcvikové četby", teprve po níž se nejspíše má otevřít svět knih s reálnými kvalitami.

Nikdy nepublikovaný
spartský třístý díl.
První díl měl tu nespornou výhodu, že byl... první. Málokdy na nás nějaké poutavé univerzum zapůsobí tolik, jako tehdy, když do něj spolu s hrdinou prvně vstupujeme a máme ústa ve stejném úžasu otevřená. Příběh utlačovaného obrýleného outsidera, který náhle objeví nový úžasný svět plný zážitků i kamarádů, čímž nejen, že unikne z šedi, ale navíc se ukáže, že v něm má velkou hodnotu i relativní váženost. Pohádka o ošklivém káčátku spojená s touhou po reálných dobrodružstvích v dnešní "době simulaker".* Nejsem odborník přes literární genezi Harryho Pottera a nevím, v které fázi už bylo Rowlingové jasné, že píše heptalogii (prý na začátku), tak či tak bylo přinejmenším u prvního až třetího dílu bylo velmi příjemné, že nefungovaly jen jako dílky seriálu, ale i hodně coby samostatné knihy.

Hned ta první je tedy nabitá dějem, postavami hlavní i vedlejšími, psychologií, fiktivní mytologií, studiem čar a kouzel, odhalování velkého tajemství a nechyběl ani boss-fight... a to vše bylo navíc podáno na relativně malém počtu stran, čtivým stylem a způsobem stravitelným i žáky nižších stupňů základek. Stojím si za tím, že napsat příběh byť plytký, ovšem dost čitelný na to, aby zaujal děti či čtenáře brakové literatury, je v mnoha ohledech větší výzvou, než psát něco s hloubkou tématu, ovšem bez starosti o to, aby to vycházelo čtenáři vstříc (neboť oni už se intelektuálové interpretátorští s tím přeci nějak poperou...). A v tomto ohledu nepatří poklona jen Rowlingové, ale z pozice českého čtenáře i panu Medkovi, který si sice občas dával na čas, jeho překladatelská práce však byla vždy precizní a rovněž v mnoha ohledech hravě tvůrčí.

S Carlem Weathersem je každý film lepší.
Obecně panuje názor, že první dva filmy (natočené Chrisem Columbem) byly z filmové série z těch slabších. Asi bych s tím nakonec i souhlasil, byť jedním dechem je třeba dodat, že laťka je v tomto případě vysoko a že Columbus uvedl všechny ty fantasie paní Rowlingové pomocí mnoha digitálních efektů i dobrého castingu skutečně zdárně na plátno. Problém je pak až z hlediska neortodoxního fandy, který bude hledat v snímcích i něco navíc nad rámec otrocké adaptace. Něco, co v třetím až osmém filmu je, v těchto však ani moc ne.

Druhý díl mne z knižních verzí uchvátil dost možná nejvíc (i když ironicky je právě film z těch slabších). Zatímco plátnu sedí velké příběhy, u knih jsem vítal spíš uzavřenější formu a v tomto ohledu Tajemná komnata dotahovala k dokonalosti prvky z jedničky. Ústřední trio čarodějnických studentů opět na vlastní pěst zkoumá, co je za podivnými událostmi, přičemž na temnotu a tajemno se vcelku přitlačilo. V prvním díle Harryho maximálně pálila jizva při pohledu na Snapea, zde už jsou regulérně napadáni studenti, vyhrožuje se zabitím, roli hraje duch zavražděné školačky. Také Harry je zatlačen víc na okraj: hrozí mu vyloučení, některé věci přestávají fungovat, jak by měly a ve finále musí svést skutečný souboj s nestvůrou. Navíc je poprvé výrazněji rozváděna jeho spřízněnost s Voldemortem.

Film sdílí obecně podobné neduhy (i "duhy"), jako ten první, příjemně pak potěší Kenneth Branagh, slavný shakespearovský režisér a tvůrce Thora, v roli egocentrického Zlatoslava Lockharta. Za zmínku stojí též Christian Coulson, který Pána zla představuje spíše jako mladého, inteligentního a cílevědomého čaroděje, než jako maniaka posedlého zlem, kteroužto podobu mu později vtiskl Ralph Fiennes.

Lenka Láskorádová se zúčastnila také
soutěže o nejbizarnější účes. Bohužel
prý byla poražena Nicolasem Cagem.
Třetí díl byl v lecčems výjimečný. Za prvé je s šestým dílem jedinými, ve kterých se v souboji nestřetne Harry s Voldemortem. Do idylky má však i tak daleko a napínavým způsobem se dozvídáme řadu cenných nových informací o pozadí dobrodružství hlavního hrdiny. Vzhledem k překvapivému výsledku zde dostáváme prvně silněji poznat později velmi významný motiv: totiž to, že zlo se nepoznává podle vzhledu či zdání, ale podle činů a rozhodnutí.

Film zde dostal do rukou Alfonso Cuarón, který popustil uzdu fantasii a pravidla v mnohém dost poměnil. Kouzelničtí studenti tedy již nosili i civilní oblečení, Hagrid dostal docela novou chaloupku, hradu přibyly veliké hodiny... Jako by to bylo právě mezi druhým a třetím dílem, kdy Harry i jeho čtenáři dospěli. Zlo už se zde nedá zaškatulkovat jako "všechno ze Zmijozelu" či "všechno zlověstné", studenti už nejsou jen v hradu, ale chodí také do vsi... a co se filmu týče, pozemky kolem školy už nejsou jen magicky okouzlující, ale také místy pochmurné a též jakoby dospělejší. Průlety hodinovou věží se sice v dalších dílech už moc nekonaly, zato ale dřevěný mostek se stal důležitým a významným místem ve skoro snad všech dalších dílech.

Za zmínku extra stojí skvělé finále, které bylo výtečně zpracováno jak v knize, tak i ve filmu. Při cestování časem mívá divák většinou radost z toho, jak do sebe všelijaké detaily zapadají a toho zde v poslední půlhodince dostaneme nálož takřka zemeckisovskou. Dalo by se sice trochu spekulovat, proč něco tak mocného, jako obraceč času, nebylo použito nikdo předtím ani potom, ale nechme to stranou. Mimochodem, v tomto filmu byla zapracována slavná písnička Double Trouble z Macbetha (zde).

Ginny je v sérii, aby měl Harry holku;
Ron je v sérii, aby měla Hermiona holku.
Harry Potter a Ohnivý pohár je takovým přelomovým dílem. Nejen, že je čistě početně vprostřed ságy, ale také v sobě mísí prvky úvodní trilogie a trilogie závěrečné. Zatímco tedy první trilogie se soustředila spíš na uvození čtenáře do děje a do světa, na dílčí problémy, přičemž díly byly od sebe více oddělené a vnitřně komplexní, závěrečná trilogie sleduje spíše větší události ve válce mezi lidmi kolem Fénixova řádu a obnovenými Smrtijedy. Smrtí Cedrika v závěru knihy se navíc dává už jasně najevo, že se bude umírat a že je série skutečně v jednom z přednějších plánů o smrti. Ovšemže také nezapomínejme, že tímto dílem se definitivně objemově přešlo z formátu "kniha do kapsy" na "sakra, to je bichle".

Filch sesílá účinnou kletbu Cannonus Maximus.
Filmovou adaptaci tentokrát točil Mike Newell, který se zajímal už o režii prvního dílu. Stál před ním velký úkol, měl-li stěsnat tak tlustou a příběhem naditou knihu, jakou byla tato. Naštěstí se ukázalo, že se s tím popral dobře. Nějaké to Harryho depkování či Ronovy a Hermioniny pre-partnerské problémy nebyly naštěstí tím nejdůležitějším a ten zbytek šlo do únosné stopáže implementovat vcelku dobře. K filmu už dodám jen dvě okrajové poznámky, obě relativně subjektivní. Za prvé, školník Filch je se svým dělem neodolatelný. Za druhé, Parvati Patil byla na školním plese o dost větší kočka, než Hermiona nebo Ginny. :)

Harry s Ronem předvádějí na plese tzv. geekovský pasivitní manévr.
(Nebo si řízli máslový ležák borovičkou.)
A dostáváme se k trilogii, kterou jsem před chvílí nazval "závěrečnou". Dal-li by se Kámen mudrců až Vězeň z Azkabanu přirovnat k Společenstvu prstenu, pak Fénixův řád až Relikvie smrti jsou Dvěma věžemi a Návratem krále (Ohnivý pohár by odpovídal cestě společenstva přes Parth Celebrant :)). Už jde mnohem víc o válku s Voldemortem, než o studium, postavy dospělých získávají podobně velkou roli jako ty dětské, mladiství hrdinové už navíc cítí větší zodpovědnost za osud kouzelnického světa. Boje se Smrtijedy či přímo Voldemortem jsou na denním pořádku. A je zde uvedena postava Lenky Láskorádové (taková trochu manic pixie dream girl série).

Adaptací na plátna se zde ujal David Yates, který sérii následně dotáhl až do konce. Pětka byla, podobně jako trojka, zase dalším krokem v relativním ztemnění, s čímž, stejně jako s mnoha novými prvky se popral skvěle, zůstávaje někde ve zlatém středu mezi Columbuvou věrnou adaptací a Cuarónovou kreativitou. Závěr pak představuje konečně pořádné akční finále, kde spolu zkušení a ostřílení čarodějové vyměňují "rány" kouzly. Choreografie je výtečná a soudím, že takových scén by možná tyto filmy snesly i víc...

Přiznám se, že u Prince Dvojí krve jsem se nudil nejspíš nejvíc a to ať už je řeč o knize či filmu. A to přesto, že postava Severuse Snapea patřila vždy k jedněm z mých nejoblíbenějších (což podtrhl skvělý závěr sedmého, resp. filmového osmého, dílu). Draco Malfoy je v tomto dílu chudák, kterého je čtenáři/divákovi líto, ústřední trio dál řeší své sexuální problémy (a jen tak mimochodem zjistí o existenci Voldemortových viteálů) a Brumbál umře (reálně pochybuji, že by tu dnes byl někdo, kdo by to nevěděl a tudíž tuto informaci řadím mezi "univerzálně profláklé spoilery", hned vedle totožnosti Lukova otce).

Severus Snape, nositel Badassova řádu
prvního stupně. Jeho zlý bratr Serverus Snape
proslul kletbou Latencius Půlvteřinus.
Relikvie smrti byly finálem ve velkém slova smyslu. Kniha byla velká a naditá, nicméně velmi napínavá a totéž se podařilo druhému snímku, jehož větší část tvoří povedená bitva o Bradavice. První díl filmu je sice krapet pomalejšího tempa, ale i tak obstojný a nenudící. Jelikož jde o závěr série a vše se uzavírá, tak se konečně ve velkém smyslu dozvíme, že není všechno zlé, co se temnotou pyšní a není vše slabé, co dříve jsme vídávali koktat (to mluvím ovšemže o Nevillovi).

Škoda jen dvou věcí: že Filch nevytáhl dělo a že to měl v určitém slova smyslu Harry až moc snadné, neboť se zdá, že měl dokonalou nezranitelnost proti Avada Kedavra kletbě, tudíž Voldemort neměl moc šanci (když uvážíme, že moc jiných kleteb k zabíjení, snad s výjimkou Sectusempra, neznají a navíc Voldemort v Harrym nechtěně udělal malý viteál, takže když do něj pálil, bylo to, jako by smažil i sám do sebe). Také Hermiona, která byla bez pochyb nejlepší čarodějkou své generace a prošla nejvyšším vývojem "skillu", mohla mít trochu vyšší body-count. A závěrečná scéna nemusela být až tak uslzeně patetická s dětičkami, jejichž jména nejsou ničím jiným, než řadou pomníků velkým čarodějů.

Ale to jsou všechno detaily. Šlo bezpochyby o velkou sérii a to jak na poli knižním, tak filmovém, ale vlastně v kultuře i mimo ni vůbec. Kdy zase uvidím něco podobného a obdobně kvalitního? Twilight série je pro pubertální děvčata, Hunger Games mne svým motivem příliš nelákají (navíc je to jen další Battle Royale)... Filmová adaptace Hobita bude jen o dvou dílech, Sněhurka a lovec je jediný film... Nový Conan finančně pohořel a sotva z tohoto žánru něco brzy uvidíme. Že by byla alespoň doutnající jiskřička naděje pro fantasy blockbustery v chystaném The Seventh Son (info)?

úterý 20. března 2012

Face/Off / Tváří v tvář (1997)

Silná trojka Woo, Cage a Travolta zde servírují nejen prvotřídní akční film, v němž je (starosvětsky kvalitně natočené) akce dostatek, ale je i vcelku rozmanitá, vedle ní však máme i zručně budovaný napínavý příběh a vskutku originální zápletku s výměnami tváří, která dodává snímku i psychologický rozměr.

John Travolta i Nicolas Cage mívají sice své slabší chvilky, je však známo, že pod dobrým režisérem a v dobrém filmu dokážou odtáhnout velmi slušný výkon. A John Woo je (či alespoň v 90. letech byl) velmi uznávaným tvůrcem akčních filmů. Teoreticky by tedy stačila tato trojka ke vzniku solidního akčního thrilleru. Je zde však toho víc...

Děj je totiž sice situován do součastnosti, ale některé jeho prvky spíš připomínají sci-fi. Ústředním motivem totiž je výměna tváří (a s tím i identit). To umožňuje spoustu zajímavých příběhových kliček, náznaků (např. přestřelka přes zrcadlo) a dává možnost oběma hlavním hercům předvést své spořadané i ulítlé herecké repertoáry. Navíc v průběhu filmu funguje psychologické drama pro hlavní postavy (které v jiných tělech začínají v některých ohledech ztrácet identity) a pro diváky, neboť náhle není tak jisté spojení postavy s tváří, postavy s hereckým představitelem. Fandíme tak postavě jen pod jejím jménem, osobní historií a souhrnem charakterových rysů, nehledě na vzhled, který vlastně začíná fungovat jen jako identifikační nástroj pro blízké okolí. Takovouto zápletku přeci jen nevídáme běžně a už vůbec ne v akčním fláku.

A pokud říkám "akční", je to doslova. Bojů je to opravdu velká spousta, navazují na sebe a mají grády. John Woo je mistrem dlouhých a přehledných akčních scén a starosvětských přestřelek, ve kterých se toho více odehrává skutečně před kamerou a méně v postprodukci. Máme tu honičky v autech, s letadlem i na lodích, máme tu přestřelky v hangárech, domech, otevřených prostorách i vilách gangsterů. A při tom všem střílení zbývá i dost prostoru pro budování osobních vztahů, pocitů nejistoty a vůbec celkovému napínání.

neděle 11. března 2012

Puss in Boots / Kocour v botách (2011)

Ne, není to už taková pecka, jako první Shrek. Zorrovská atmosféra námětu však sedí a celkově překvapivě dospělé pojetí i pár dobrých akčních sekvencí film o kousek pozvedají. A pak, je to pořád lepší, než cokoliv z dílny fetišisty přes hranaté prsty, Josefa Lady.

První Shrek zaznamenal obrovský úspěch a Dreamworks vyzdvihl na poli renderovaných pohádek jako (skoro) rovnocenného soupeře Pixaru. Nebylo to ani tak animací, jako spíše "zdrsněním" humoru, dobrým (za srdce beroucím) příběhem, využitím fantasy propriet a parodováním pohádek i popkultury ve velkém stylu (Eddie Murphy mluvící oslíka se dle mého soudu přeceňuje).

Další díly už zaznamenaly značně vlažnější přijetí. Jednak tu byly klasické problémy sequelů (všeho víc a intenzivněji, občasná ztráta uměřenosti i konzistence), druhak hrál proti scénaristům fakt, že první díl zkrátka opsal tradiční pohádkový oblouk, v němž zlý zlobr objevil dobré srdce a vzal si nejlepší holku v království, což čirou náhodou navíc byla princezna. A co chcete vymýšlet do dalších tří dílů? Manželské problémy nebo krize středního věku, to nejsou dvakrát témata pro mládežnickou fantasy a i to citování známých filmů se jednou omrzí... Disney navíc předloni vydal skvělý animák Na vlásku, čímž si Shrekovo výsostné pole vcelku opanoval (byť zase jiným, trochu více klasickým a disneyovským, stylem).

Kocour v botách vzchází ze stejného světa, jako Shrek, postavy i děje má však docela jiné a své. Jedinou výjimku pak tvoří samotný titulární hrdina, Banderasem namluvená kočičí parodie Zorra. Hned z okraje můžu říct dvě tvrzení: Není to taková pecka, jako první Shrek, a nejspíš to bez větších reakcí prošumí. Je to lepší, než cokoliv z dílny fetišisty přes hranaté prsty, Josefa Lady.

První, co dost možná zaujme, je relativní dospělost. Vtipů je vcelku pomálu (byť zde jsou), místo toho je vyprávěn docela hlavopatoidní příběh o zlaté fazoli, nebeském zámku, zradě, lásce, přátelství a cti. V samotném konci se navíc stane něco, co nejenže není obvyklé v pohádkách, ale ani v hollywoodských filmech pro celou rodinu obecně. I to citování jiných filmů zde není nijak okaté, ale spíše v jemných narážkách a přiměřeně dávkované. Hlavní hrdina je docela sympatický a člověk mu fandí, akorát bych možná uvítal, kdyby ten svůj kord povícekrát použil. Jeho "chat fatale" je také vcelku dobrá a s třetí hlavní postavou jsem měl akorát ten problém, že se jedná o, ehm, vejce.

K samotné úrovni animace nemám moc, co říct, přijde mi už léta stejná (je to vidět zejména na lidských postavách), věřím však, že s chlupatými hlavními postavami bylo relativně grafické práce. Co bych vyzdvihl, jsou akční scény (i když jich není tolik, kolik by mohlo). Jak jsem nedávno chválil Tintina za dynamiku, tak scény z Kocoura v botách mi jej v některých chvílích připomínaly.

sobota 3. března 2012

Daredevil: Yellow (2002)

Daredevil: Yellow je tak trochu metakomiksem. Přišel mi totiž jako (ehm, láskyplné) ohlédnutí za vznikem a vývojem Daredevila, ale i komiksů obyčejně. Symbolický už je přechod z golden-ageového Daredevila, který obléká po otci žlutou a chce hlavně pomstít jeho smrt, na hotového superhrdinu v rudém. Krom toho je tady celá řada pomrkávání a narážek: na jiné hrdiny, na oficiální přijetí do hrdinského světa, na to, že kdysi byli padouši "ukecanější, maskovanější a nezabíjeli tolik" atd. Mimo jiné se dočkáme další rekapitulace Mattova mládí.

Voice-overový čtvereček česky: "Vědělas to tehdy, Karen? Že mé
srdce bušilo stejně rychle, jako tvé? Že kdybych mohl,
držel bych tě tam po zbytek mého života?"

Tím hlavním námětem je však vztah Matta se svým kolegou Foggym a zejména pak jejich troj- (či čtyř-) -úhelník zamilovanosti (aby nedošlo k mýlce: Matt miluje Karen, Foggy taky Karen a Karen Daredevila). Lidské vztahy jsou vykresleny pěkně a věrohodně, skvěle je si kupř. pohráváno s Daredevilovou schopností slyšet tep lidského srdce - neustále nám tedy oznamuje, kdo je jakým způsobem rozrušený a ústí to často ve stylové hlášky a romantickou atmosféru, že by Puškin zbledl (viz obrázek). Bitky s padouchy tady naštěstí jsou také, jsou dobré a vypointované hláškami, bohužel jich není na tu plochu šesti sešitů příliš.

Kresba je taková, jako i vše ostatní: jedná se o dobrou práci dělanou s chutí, ovšem zároveň o nic až tak kulervoucího (nicméně vyzdvihl bych pěknou retro stylizaci; zejména Karen je podařeným milým děvčetem vytaženým z 50. let). Na opravdový majstrštyk vydám nicméně ódu až příště. Jedná se, jak jinak, o Millerovu práci a to sice o Daredevil: Love and War.

čtvrtek 1. března 2012

The Adventures of Tintin / Tintinova dobrodružství (2011)

Hlavní devizou tohoto filmu od legendárního režiséra, který zpracovává neméně legendární látku, není překvapivě příběh či jeho vyprávění. Tyto jsou sice se staromilským umem dobře budovány v úvodu filmu, pak však lehce zadrhnou a podlehnou diktátu akčních scén. Ty jsou ale geniální. Spielberg potenciálu animovaného filmu využívá naplno a popouští uzdu fantasii. Bitky na lodích v pirátském stylu či Tintinova zběsilá over-the-top jízda bortícím se městem jsou prostě něco, co je třeba vidět, už jen pro ten skvělý pocit z pohybu, akce a preciznosti. Lidské postavy s celou mimikou i texturací, stejně jako skutečně živoucí města, jsou z technického hlediska opravdu asi tím nejlepším, co pamatuji, a zvedají ostatním zase laťku o kousek výš.

Komiksy belgického autora známého jako Hergé jsou dodnes uznávaným fenoménem. Sám jsem jich v dětství pár prošel, jsa zašit v místní knihovně. A není divu, že měl a dodnes má tolik úspěchů: Středné závažné příběhy nejsou pro nikoho příliš dětinské, zároveň je však mohou číst i mladší čtenáři. Tintin hodně cestuje, řeší záhady, dostává se do honiček i přestřelek, je protkán komediálními vložkami (věrný pes, dvojice zmatených policistů) a zkrátka takřka definuje pojem "dobrodružství pro celou rodinu". (Za spíše úsměvnou zmínku stojí také relativně nedávno nařčení Tintina z rasismu, zde je však třeba dodat, že možné prvky jsou nepochybně pouze implicitní, neplánované a poplatné době.)

Byl-li Hergé králem odlehčených dobrodružství v komiksech, je jedním z takovýchto králů na poli filmu nepochybně Spielberg. V jeho tvorbě sice převažují vážné filmy, Indy s tyranosaurem se však počítají každý alespoň za tucet. Právě Indyho příhody byly také prý s Tintinem srovnávány, není tedy divu, že se nakonec dvě úsečky protly a máme tu Tintinova dobrodružství jako výsledek.


Překvapivě to však není příběh, ani jeho vyprávění, co by nás upoutalo k židli. Zápletka je sice zpočátku s oním starým dobrým Spielpergovým klukovským nadšením odkrývaná, zhruba v půlce filmu však je celý neodkrytý zbytek náhle smeten ze stolu deus ex machina blouzněním střídavě opilého a střízlivého námořníka, no a nadále už to je spíš ve smyslu "jdeme z bodu A do B a pak zas do C".

Co je však grandiózní, je za prvé animace, za druhé choreografie scén. Ani Pixar, tedy po dlouhou dobu vrcholný tvůrce animáků pro mládež, si dlouhá léta zřídka troufal obsazovat do hlavních rolí lidi. Není divu, zanimovat člověka s celou jeho mimikou, aby vypadal věrně (Up, Incredibles i Brave si vypomáhají pohádkovou groteskností), je nadmíru těžké. Ale Tintin to (skoro) dokázal. Nevyhýbá se ničemu a vše vypadá neskutečně živě: tedy všechny ty živoucí ulice, lidé s věrohodnou texturou kůže i mimikou, chodci na pozadí, lodě, sklepení, města z různých krajů světa... Vše je tak perfektně zanimováno, že nebýt přeci jen mírné karikaturizace ve zvětšených nosech a v tom faktu, že Tintin vypadá trochu jako mimozemšťan, je snadné zapomínat, že se člověk nedívá na reálně natočený film. V případě herců samozřejmě pomáhal motion-capture, přesto jsme ale něco tak věrného dlouho neviděli.

Dynamika a choreografie je hned na druhém místě. Nejen, že to skvěle vypadá, ale především se to celé naprosto geniálně hýbe. Když chce tvůrce hraného filmu, aby v akční sekvenci všechno vycházelo na půl vteřiny, tak ji musí týdny plánovat a i pak natočit třeba až na padesátý pokus. Když to chce tvůrce animáku, prostě to tak udělá. A Spielberg této moci animovaného filmu využívá naplno a popouští uzdu fantasii. Bitky na lodích v pirátském stylu či Tintinova zběsilá over-the-top jízda bortícím se městem jsou prostě něco, co je třeba vidět, už jen pro ten skvělý pocit z pohybu, akce a preciznosti. Palec nahoru pro studio Weta a o důvod víc věřit, že i Hobit bude něco grandiózního.

Před pár odstavci jsem trochu strhnul příběh, je to však třeba brát s rezervou. Příběh je dobrý, postavy jsou sympatické a gagy vtipné, i když ne vtíravé či přehnané. Jen v tomhle ohledu byla očekávání od legendárního filmaře i pověstné předlohy snad až příliš vysoká. Tak či tak, režisér si splnil sen, divák, i kdyby nebyl nadšen, se rozhodně nebude nudit a všichni jsou tedy spokojeni.