pondělí 27. února 2012

Straw Dogs / Strašáci (1971)

Brýle, symbol tenké vrstvičky
klidu a rozumu, jsou rozbity a pod
nimi je jen čirý běs.
Dnes nás nadpřirozeno zkrátka tolik vyděsit nedokáže, proto se z hororů víceméně přesunulo do žánrů fantasy či akčních. Co se však soudobé reality skutečně týká je násilí. Strašáci mezi filmy o lidských sexuálních a destruktivních pudech nepochybně drží jedno z předních míst; a to ať už pro uvěřitelnou lidskou zápletku či pro dechberoucí zpracování. A co je na filmu nejděsivější, nevaruje jen před zlem tam venku, ale i před zlem, které je tak trochu v každém z nás.

Sam Peckinpah až do Strašáků točil samé westerny, můžeme tedy nejspíš tuto sondu do temných stránek lidské povahy považovat za jeho první (a největší?) seberealizaci a pokus něco závažného sdělit či spíše odkrýt. Zmíním se o (ovšemže pozitivních) stránkách filmu ve třech bodech: z hlediska obsahu, formy a pak coby zástupce žánru hororu.

Obsah či sdělení se točí okolo základních lidských sexuálních a destruktivních pudů. Těmi jsou bez výjimky zmítány všechny postavy, každá se s tímto faktem však zpočátku vyrovnává po svém. Intelektuálský matematik David Summer je (v lehce nietzscheovském slovníku) člověkem apollinským: spíše se snaží vyrovnávat tužby samy, utlačovat je vytvářením pořádku, řádu, úhlednosti a hledáním svého klidu. Vedle toho jednodušší venkovští burani na to jdou spíše dionýsky: chtějí své tužby za každou cenu vyplnit a místo zapomenutí na hlad se nasytit.

Matematikova žena Amy je tak někde na půl cesty: na jedné straně chce být vzornou ženou chránící svou čest, na straně druhé si užívá výstřelků svého libida a tak se dočkáme střídání paranoiy ze znásilnění s vyzývavým chováním vstříc těm samým mužům. Výraznými postavami pak je ještě ztělesnění nezkroceného násilí v podobě svérázného Toma Heddena a pak ztělesnění nezkroceného sexuálního chtíče v podobě opožděného devianta Johna Nilese.

Racionálně se tu nechová prakticky nikdo. Postavy nemají žádný přesný rastr, jednají podle proměnlivých nálad, jsou často bezmocní, dělají chyby a diskutabilní rozhodnutí, neví, jak postupovat dál. Nejsou to ideální aktéři plnící funkci v nějakém příběhu, jsou to lidé vržení se svými pudy do světa jiných lidí, kteří mají také své pudy. Nikdo není úplně zlý, ale v každém nějaké to zlo dřímá. A když v hraničních situacích selžou všechny psychické bariéry, zlo se probouzí a tak se i z vyrovnaného matematika může stát svým způsobem zabijácké zvíře.

Krátce k formě. Vlastně není moc, co rozebírat, neboť je třeba hlavně slov chvály. Ať k režiséru a stříhači, kteří dovedou vypointovat scénu i s minimem prostředků a prvoplánových dramatických prvků až k úplné nervydrásajícnosti, tak směrem k hercům, z nichž by samozřejmě nejvíce měla být vyzdvihnuta ústřední dvojice Susan George a Dustin Hoffman. Dustin je skvělý jako vždy, ovšem troufnu si říct, že ho zde skvělá Susan snad i přehrává. Divák jí věří každé náhlé zkratkovité rozhodnutí, bezdůvodné chtění i zoufalství z potlačených traumat.


A nyní k hororu, jehož funkcí je děsit. Ovšemže v rámci děsu mají své místo i takové prvky atakující na základní instinkty, jako je např. znechucení či leknutí. Tím, čím však mohou příběhy skutečně nejvíc děsit, je alespoň minimální punc věrohodnosti, čili implicitního strachu o vlastní percipientův život. Dovedu si živě představit, že ještě na přelomu 18. s 19. stoletím, kdy byl svět stále temným a tajemným místem, mohly navýsost děsit příběhy o vlkodlacích, upírech, hejkalech či vodnících. Lidé neměli racionální průpravu od ateistické či alespoň akomodacionistické výchovy či z vědou fundovaného školského systému. Neměli tak široké znalosti o fungování světa či i o jeho geografii. Možná ve vodníky tehdejší lidé přímo nevěřili, ale těšili se alespoň statutu městských legend, tedy jako dnes např. krádeže orgánů či stopař se škrtící strunou. Člověk tehdy mohl skutečně mít respekt a strach z tajuplně vypadajícího rybníka.

Dnes nás nadpřirozeno zkrátka tolik vyděsit nedokáže, proto se z hororů víceméně přesunulo do žánrů fantasy či akčních. Co se však soudobé reality skutečně týká je násilí. Jsou toho plné noviny a zprávy, skutečně se bojíme jít po nočním nádraží, kde se choulí postavy v propršelých pláštích, či v nechvalně známých koutech měst. Funny Games se týkají násilí, ovšem mají spíš symbolickou hodnotu. Např. Texaský masakr motorovu pilou také, ale je až moc stylizovaný. A tak bychom mohli pokračovat, až bychom zúžili výběr na pár filmů. A Strašáci mezi nimi nepochybně pro uvěřitelnou lidskou zápletku i pro do sebe vtahující zpracování drží jedno z předních míst. A co je nejděsivější, nevarují jen před zlem tam venku, ale i před zlem, které je tak trochu v každém z nás; ve mně, v tobě, ve vás.

Žádné komentáře:

Okomentovat