neděle 22. ledna 2012

The Reckoning / Hra o smrti (2003)

Skvěle obsazený film, který ždímá atmosféru i symboliku středověku takřka do sucha. Herci zde dostávají moc svou hrou nastavovat zrcadlo a tím něco sdělovat, komunikovat s lidmi, rozkrývat detektivní i morální rovinu děje a ovlivňovat svět, který dříve jen napodobovali. Bettany i Dafoe jsou vskutku perfektní a do snímku sedící.

Tento film ždímá potenciál středověku takřka do sucha. Na jedné straně tady máme hutnou atmosféru temného středověku (jakou nám nedávno dala Černá smrt) ve věrohodných kulisách (jaké nám kdysi dalo Jméno růže), na druhou stranu zde však také dostáváme rovinu další a to sice symbolickou. Asi nejvíc mi z tohoto hlediska snímek připomněl Sedmou pečeť (kde jsou ostatně v centru dění rovněž herci), popř. zapůsobil jako Bruegelovy obrazy.

Středověk je totiž plný tajemna, temna, bídy a přesně rozdiferenciovaných stavů. Každý je přesně determinován do svého života, ale přesto si sebou nikdo nemůže být jist. Je možné vidět takovýto svět jako velkou podivnou grotesku a proto je také nabízející se symbolické znázornění skrze divadlo, jehož dnešní podoba se skrze tehdejší liturgické hry konec konců vyvíjela.

V příběhu tohoto filmu přitom s velkou silou a dynamičností (aneb ne úplně jednoduchý příběh je velmi jednodušše a koukatelně předveden) jsou herci povýšeni na novou úroveň. Už nejsou jen těmi, co stojí mimo chod světa a co jej napodobují. Jejich napodobování přímo ze světa vychází a zase jej zpětně ovlivňuje. Forma představení je dostatečně blízká způsobu uvažování chudiny (a středověkého člověka obecně), je to tedy forma, jakou mohou herci s lidmi komunikovat a která jim dává skutečnou moc něco změnit. Ovšem nejprve si musí divadelníci projít vlastními morálními volbami: jeden chce jako padlý kněz konečně udělat nějaké dobro, principál pak zase chce změnit svět, něco svým hraním dokázat a někam ho posunout. Ostatní herci chtějí držet pohromadě a odvádět práci.

Vyzdvihovat herecké výkony by bylo zbytečné, musel bych totiž vypsat skoro celé obsazení hlavních rolí, které je vpravdě obsazeno prvotřídně. Snad jen Brian Cox nemá příliš prostoru a Toma Hardyho zde vidíme v době, kdy časy jeho slávy teprve čekaly, ale Paul Bettany i Willem Dafoe dominují obrazu s bravurou; hlavně také proto, že oba i svým vzhledem a vystupováním působí dost středověce.

pondělí 16. ledna 2012

Český sen (2004)

Rozhodně zajímavý nápad, překvapivě zdárně dotažený do konce a zpracovaný. Zajímavě přibližuje práci reklamních agentur a především pak říká mnohé o lidech. Něco je hodné zamyšlení, ale obecně jsem to čekal horší a myslím, že "čecháčci" vcelku ve zkoušce dospělosti obstáli.

Tak trochu dokument o různých procedurách při propagaci a výrobě reklamy, zejména však silné svědectví o lidech a to ať už o těch pozorovaných z první části či o skutečně nachytaných ze závěru (ale vlastně i o těch, zejména kolem médií se točících, o kterých hovoří část úplně poslední). Tvůrce oceňuji, že zajímavý nápad a ambiciózní projekt dovedli do konce (ten grant určitě nebyl malý) a že film zpracovali dobrým dokumentárním stylem: pokud možno bez komentářů pro prostor vlastního úsudku, bez přílišné tragické pózy ("smutné" chvilky se našly, ale působily naštěstí přirozeně) a také dostatečně živě, aby se na něj dalo dívat a nenudil.

Alespoň tuhle verzi reklamy by
někteří lidé vzít vážně mohli.

Ze samotných lidí, kteří se nevědomky stali protagonisty, jsem měl rozpačité pocity. Na jedné straně jsem byl rád pro všechny, kteří to vzali s humorem a většinou poznamenávali, že je alespoň slunný den a prošli se. Jak ale někdo začal mluvit o morálce či politice, připomněl se onen starý pocit marnosti ohledně toho, kolik předsudků, afektivních nelogičností a rádoby lidově moudro-spravedlivých názorů je široce mezi veřejností. Hlášky jako "vy dva chcete do Evropy, vy dva?" nebo "buďte rádi, že nejsme husité" zní jako úsměvné bonmoty, úsměv však mrzne, když si jeden uvědomí, že v jednom duchu jsou pronášeny takovéto věty a v tomtéž probíhá usuzování u volebních uren... 

Výmluvný je rovněž děda s pečlivě vypěstovaným pupkem, který dorazil v kraťasech a rozepnuté košili. Při odhalení podvodu se začal halasně dovolávat lepších mravů, ovšem co by se stalo, kdyby tam hypermarket skutečně byl? Chodil by mezi regály a mezi lidmi málem nahý a necítil ani kousku nepřístojnosti... Naštěstí takovíto zřejmě netvořili většinu a vlastně, vesměs jsem to čekal o dost horší; čekal jsem nářky, agresi, rozčarování. Naštěstí si jen pár lidí zanadávalo a ostatní si mysleli své.

Ještě na závěr jedno zamyšlení. Dalo by se říct, že to nebylo fér. Hypermarkety jsou totiž dobrá věc. Nemějme naivní iluze o idylických lidech, kteří volný čas tráví procházkami přírodou s příležitostnou návštěvou opery a kteří nakupují v malých krámcích. Hypermarkety jsou úžasný vynález a civilizační krok vpřed, podobně jako např. byly kdysi ledničky. 

To, co ale nahnalo lidi na otevírací akci Českého snu, byly v prvé řadě slevové akce. Každý zná určitě mraky lidí (včetně často sebe), kteří prostě slevy sledují a jdou za nimi jako ohaři. Je to vlastně špatná vlastnost? Je to šetřílkovství? A nejsou ty rozdíly v cenách někdy opravdu významné? Není to vlastně dobrá symbióza, kdy se obchody potřebují zbavit zboží a lidé potřebují co nejvíc za co nejméně, při uvážení toho, že jejich výplaty nebývají až tak velké, aby si mohli dovolit s nimi nakládat příliš velkoryse? 

Co snad lidem jen chybí, je zdravá dávka soudnosti a uvědomění si toho, co jsou skutečně peníze. Je to lidská energie a čas (neboť je někdo vytvořil prací a za práci získal). Energii a čas však nebere jen práce, ale také stání ve frontách, rozčilování se, každodenní počítání sebemenších slev... Někdy je možná dobré zvážit, zda když neušetřím třicet korun za cukr, tak zda se naoplátku neunavím na míru vyčíslitelnou zhruba na čtyřnásobek. A osobně myslím, že čekat na otevření hypermarketu, o kterém navíc vůbec nic nevím, už od pěti ráno, to patří mezi tyto případy (pokud člověk není rybář, jak jeden z účastníků poznamenal, neboť ten také občas nechytí nic; ano, ani rybáře osobně nechápu).

sobota 14. ledna 2012

Game of Thrones / Hra o trůny (2011)

Ano, tento seriál je skvělý a budu napjatě očekávat další sérii. Ale ne tak napjatě, jako další sérii Spartaka. Ten je totiž geniální. Hra o trůny je jen... no, skvělá. Akce většinou neohromí, děj je dobrý a dostatečně velkolepý, ale ne až zas tak briskně důmyslný, výprava, herci i atmosféra působí výtečně, ale na druhou stranu jsme většinu klasických elementů už někde viděli a bohužel to, co se po dlouhou dobu jeví jako naděje na dospělejší fantasy, je pak trochu zinfantilizováno některými klišé (draci). Explicitnost násilí a sexu dodává potřebný náboj a středověkost je vyvedena v detailu. Nu, mohu říct, že celý ten hype, jenž mne provázel, než jsem se sérii odhodlal konečně zhlédnout, nebyl docela nepravdivý a že fantasy jdoucí tímto směrem bych do budoucna snesl i více.

Jeden by řekl, že fantasy je dnes vyčerpané. A kdyby dnes, ale po mnoho let, snad po celá desetiletí... Že to snad ani nemůže být jinak: čerpá z prastarých obrazů, symbolů a archetypů, na nichž se od dob, kdy si je v desátém století připomínali Sasové na svých hradech a Vikingové ve svých básních, příliš nezměnilo. Na druhou stranu, komu to vadí? I my, stejně jako malí Sasíkové a Vikinžátka, shledáváme tyto staré formy přitažlivé a máme je rádi. Máme rádi velké příběhy, se vším patosem, smrtí, životem, osudem, strachem, láskou, povinností, tajemnem a slávou...

Je to stále v kurzu. Ale má vůbec smysl to znovu a znovu zpracovávat, když je skoro nemožné přinést něco nového? Má smysl změnit názvy postav či míst a napsat znovu to samé, co tu jistě už bylo? A to ještě když uvážíme, že ani se změnou jmen to nebývá tak žhavé (zdravím všechny záporáky s přemírou "k", "z" a "g" ve jméně).

Přiznám se, že toto jsou důvody, proč je můj postoj k fantasy dost specifický. Mám ho rád, protože mám rád velké příběhy, které jsou stále o lidech, ale o lidech výjimečných a o výjimečných časech. Mám rád Tolkiena a Howarda, protože to byli pilní studenti starých časů i příběhů, kteří vytvořili pečlivě vycizelované světy, sledovali v nich určité umělecké cíle a to vše navíc bylo v době, kdy takovéto žánry zdaleka nebyly obvyklé. Pak ale plynuly roky, přišla další díla, přiznaní i nepřiznaní epigonové, a ovšem Dungeons & Dragons. Koncept to byl skvělý a průlomový, nicméně umístěním do víceméně echt tolkienovského světa tvůrcové prakticky zabetonovali mantinely fantasy.

A to, co mělo původně specifický význam, se teď začalo dělat z nutnosti... U Tolkiena byli elfové takoví a takoví, protože to spojovalo pověsti o lesních magických bytostech s příběhy o vznešených lidech a bojovnících, byli takoví, protože měli vytvářet uctivý, hloubavý a stabilní protipól vůči jiným rasám Středozemě. Ve fantasy posledních let jsou elfové takoví a takoví, protože prostě... proto. Protože tak to musí být, taková jsou pravidla. I to je důvod, proč se mi většina moderní fantasy nelíbí. Nelíbily se mi knihy Michaela Stackpola, Richarda Knaaka a ani jiných jim podobných. Píší tato díla jak na běžícím pásu pro lidi, kteří je čtou jak na běžícím pásu, kteří chtějí jen svou dávku ohnivých draků, vousatých trpaslíků, obratných zlodějů, špičatouchých elfů a vousatých čarodějů. Jména se mění, klišé zůstávají. A jelikož je znát, jak to je uměle děláno, tak to i nudí.

U Hry o trůny jsem nedotčen knihami, budu tedy hodnotit jen onu první řadu seriálu. Pokusím se říct, jestli jde v tomto neblahém trendu, jaký jsem nastínil výše, nebo ne...

Připadám si skoro provinile, protože odpověď, kterou teď řeknu, vlastně ani není odpovědí. Takže... ano i ne. :) Řeknu to pozitivní, čím série skutečně vyniká, v čem celý ten hype podle mě nelhal a co jsem si užíval.

Silnými zbraněmi jsou atmosféra a postavy. S atmosférou souvisí výprava, která je na seriál dost rozmáchlá, a ovšem také fakt, že se děj kontinuálně odehrává na čtyřech lákavých sférách: na opuštěné Zdi, kde drsní strážcové Noční hlídky střeží neprobádanou divočinu plnou nevyslovených nebezpečí, na pochmurném, ale lidsky silném severu, který reprezentuje to zdravé z klasických eposů, pak na intrik plném jihu, což je zde jako protiváha, no a na divokém východě, v kultuře divokých válečníků. K atmosféře dost přispívá realistické pojetí: magie víceméně absentuje, oděvy, rozmluvy i chování postav jsou docela uvěřitelně středověké, mystické jevy a stvoření jsou spíše v bájích, než reálně ve světě (což sice není tak úplně pravda, ale o tom ještě bude řeč).

Člověk může neustále oceňovat i drobné detaily: ve způsobu, jakým postavy žijí, tj. vskutku dost odlišném od našeho, ale také jak prožívají, tedy např. o dost méně emocionálně a zoufale v situacích, v jakých bychom jako moderní lidé očekávali něco jiného. Abych mluvil jasněji: ženská postava zde třeba nebude klasickou silnou a emancipovanou postavou z běžných amerických fantasy, naopak má v hlavě celou tu výchovu ke vzornému a poslušnému manželství, s jakou jí "vymývali" hlavu odmalička. Atd. K atmosféře dodává něco také docela neeufemistické pojetí: sexuální i násilné scény jsou dost explicitní (a alespoň co se prvého týče, je často na co koukat :)).

Postavy jsou také dobré a budete je mít za sympatické i nesympatické. Je zde dost typů na to, aby si každý vybral a prakticky žádný z charakterů není nějak zvlášť plochý či jednodimenzionální. A ovšem zde máme skvělé obsazení, kterému v této sérii ovšemže vévodí už klasický Sean Bean (kdo viděl toto a pak např. i Černou smrt, tak ví, že klasický skutečně v hodně věcí). U něj bych vzhledem k české distribuci také pochválil volbu Pyška jako jeho dabéra. Musí se sice krotit, aby nesklouzával k vyšším willisovským tónům, ale je výtečný a dodává charakteru postavy ještě cosi navíc. Více vyjmenovávat, proč se mi kdo líbil, nebudu, neboť bych musel nakonec zmínit skoro všechny. Ale co se postav týče, tak ano, takhle se mají dělat postavy pro dobré fantasy.

A nyní kousneme do kyselého jablka a zmíníme si negativa, byť se jedná o malá a povětšinou odpustitelná negativa. Jako ta hlavní vidím svět, děj a akci. Co se světa týče, je to vlastně fantasy klasika, na kterou by se mohl nejspíš sepsat recept, v tomto smyslu: Nakreslete kontinent, či dva. Na severu je zima a hory, uprostřed nějaké ty nížiny či lesy, na jihu či východu můžou být pouště. Támhle bude nějaká velká, prosperující, ale lehce prohnilá civilizace, tam strozí, ale morální barbaři, tuhle zas nějaká fanatická kultura válečníků, která je mandatorní ale snad už v každém vesmíru (viďte, Klingonové, Cimmeřané, Skaarjové, orkové, Protossové, Furioni, Nornové, krollové...).

Támhle nějaké rytíře, kuplíře, vlky, šermíře... A draky! Jak jsem si po 9.9 dílů říkal, že je fajn, když se klasické fantasy prvky drží spíše v tajemnu a v příbězích, tak mě velmi zklamali skuteční draci na konci (jejda, spoiler). Nemrtví, kteří se na chvíli objevili v jedné části, celý koncept ještě neničili, ale draci... Ach jo, o kolik bych byl radši, kdybych musel váhat, jestli si bájné stvůry jen vykresluje lidská představivost a folklórní dědictví, či zda skutečně před dávnými časy chodily zemí... No, a v tomhle ohledu to je nakonec klišé fantasy. Co jsem také ale čekal, že, kniha se přeci jen jmenuje Píseň ledu a ohně, tudíž zřejmě dojde k setkání nemrtvých a draků. Osobně by mi stačili nemrtví. :)

Děj. Slyšel jsem mnoho o dynamickém ději plném kulervoucích zvratů. Ano, děj je dynamický a ano, je slušně vyprávěn. Zvraty i dýky v zádech tu jsou. Ale kulervoucí... Můžu teď s klidným srdcem říct, že ve Spartakovi byly zvraty mnohem důslednější, promyšlenější a překvapivější. Zde často ke zvratu dojde jen proto, že se nějaká postava zachová naprosto nesmyslně (nebo se nesmyslně chová po delší dobu) a navíc je vývoj děje dost odhadnutelný (už třeba i jen z názvů dílů). S tím souvisí dvě věci. Za prvé, při sledování série to pak vypadá, že určité postavy, byť samy o sobě dobře napsané, mají v příběhu prakticky nulovou relevanci a klidně by se mohly škrtnout. To samé si leckterý divák pomyslí o některých zvratech. Za druhé, někdy se prostě dlouho dějou nerelevantní věci a ty důležité se pak nahonem změní za pět dvanáct, což vypadá jako docela vypravěčské fušérství. A což je škoda...


To poslední je akce. Výprava je sice rozmáchlá, ale to mluvíme spíše o kostýmech, rekvizitách a lokacích. Bojové scény jsou ale dost odbyté. Průměrně přichází jedna (trošku) větší bitka na dva díly (což je na fantasy, kde se to hemží válečníky a meči, dost málo). Navíc se nejedná o nic zrovna zajímavého. Boje, které mě opravdu zaujaly, ať už příběhovým významem, choreografií či nápady, jsem napočítal asi dva, možná tři. A to je na seriál tohoto typu dost málo, řekl bych... Nu, a vyloženě okradeně jsem si připadal po bitvě, ke které se vše velkolepě stahovalo, jen aby se pak odehrála mimo záběr. Chápu, že rozpočet 60 mega není zas tak velikým balíkem (když navíc uvážíme, že byli obsazeni vcelku známí herci a že dost určitě padlo i na kulisy apod.), ale přeci jen... Kdyby dali jeden kratičký záběr na digitální vojska, pak zblízka na hrstku bojujících s digitálními ambientními zvuky... Lepší, než nic. Obdobně rozpačitě to vypadá, když zde máme scény, ve kterých naštvaný seveřan vede armádu o dvaceti tisících vojáků, ale ti jsou vždycky "náhodou" někde za kopcem, nebo tak. Alespoň, že válečný tábor Lannisterů vypadal vcelku velký.

Shrnuto a podtrženo: Ano, tento seriál je skvělý a budu napjatě očekávat další sérii. Ale ne tak napjatě, jako další sérii Spartaka. Ten je totiž geniální. Hra o trůny je jen... no, skvělá. Akce většinou neohromí, děj je dobrý a dostatečně velkolepý, ale ne až zas tak briskně důmyslný, výprava, herci i atmosféra působí výtečně, ale na druhou stranu jsme většinu klasických elementů už někde viděli a bohužel to, co se po dlouhou dobu jeví jako naděje na dospělejší fantasy, je pak trochu zinfantilizováno některými klišé (draci). Explicitnost násilí a sexu dodává potřebný náboj a středověkost je vyvedena v detailu. Nu, jak už jsem zmínil, celý ten hype, jenž mne provázel, než jsem se sérii odhodlal konečně zhlédnout, nebyl docela nepravdivý. Fantasy, které půjde tímto směrem, snesu v budoucnu jistě i více.

pondělí 9. ledna 2012

Priest / Kazatel (2011)

Akce je dobrá, ale je jí málo. Nápady či motivy by mohly dát zrod něčemu dobrému, ale jsou zoufale zabíjeny jako zárodky. Obecně krátkost a úsečnost filmu, který jinak má šmrnc, dobré herce i vizuál, dost ubližují. A ten konec hlavního "boss-fightu"?! Ehm, ehm...

Priest je vlastně docela podobný nedávno zde recenzovaným Kovbojům a vetřelcům. Tam byl western obohacen o mimozemšťany, tady je zas obohacen o upíry, post-apo a křesťanskou variaci na Jedie. Další podobností je to, že bych oba filmy označil za promarněnou šanci, a Priesta přitom snad ještě o trochu víc.

První problém tkví v tom, že je krátký. Ne, že by byl až tak skvělý a já jej chtěl sledovat déle, ale prostě a jednoduše mu jeho stopáž ubližuje. Akční scény jsou tedy sice dobré, ale je jich vlastně tak málo a jsou tak komorní, až se člověk málem cítí jaksi o něco okraden. Jak mě tak napadá, tak vlastně žádná postava nebojuje proti danému typu nepřítele více, než jednou. A závěr? Ten mě přímo vyděsil. Kdybyste vzali libovolný film a vypnuli ho ve tří čtvrtinách, nebude to nejspíš pořád vypadat tak useknutě, jako závěr Priesta. Nechci spoilerovat, ale je to asi něco v tom stylu, kdyby Tolkien někde v půlce Dvou věží z ničeho nic a mimo kontext napsal: "Jak tak Frodo se Samem šli, uviděli náhle lávové jezírko, hodili tam Prsten, Sauron umřel a to je konec."

Nedotaženě (a to hlavně právě díky useknutosti konce a krátké stopáži) působí skoro vše. Vtip je v tom, že pokud zasadíte příběh do nějakého úplně svébytného světa se svými pravidly, je záhodno jej nejprve divákovi dobře představit (a tudíž by měly mít různé motivy víc prostoru). A nejde jen o svět: záporák je rovněž ve výsledku dokonale nevyužitý. Vlastně i ten hlavní hrdina je tam lehce navíc... A druhý hlavní hrdina taky... Ehm. V závěru je naznačeno možné pokračování. To by mohlo být lepší, neboť by snad konečně mělo prostor také něco odvyprávět.

Abych jen nehaněl, tak bych rád vyzdvihnul herce, akční scény a celkové audiovizuální ladění. Paul Bettany i Karl Urban se ve svých rolích určitě baví a i když jsou pro ně vcelku netypické, tak je ztvárňují dost dobře a určitě si je zapamatujete. Urban by si snad i zasloužil krapet víc prostoru, ale to bych zas omílal tu stejnou výtku... Ostatní herci nevadí a sekundují zdatně, i když o významu jejich postav pro příběh je možno spekulovat.

Akce je řádně přepálená, ale docela neotřele pojatá a zábavná, přičemž ti, co se jí účastní, vypadají dost drsně, aby se jim všechny ty vylomeniny daly věřit. Škoda tedy, že je zde bojů tak málo. Ladění divočiny je typické post-apo (pouštně-ohořelé béžovo-černé), město pak vypadá jak z oka vypadlé Blade Runneru; vše jsme tedy již mnohokrát viděli, ale je to tu přeci jen předvedeno s citem pro detail a docela povedeně. I to fičení dokonale rovnou nekonečnou krajinou na silných motorkách má svůj šmrnc a jakýsi vnitřní náboj.

Oříškem může být pro některé diváky, zejména pak krajany z našich sekulárních krajů, všechno to motání se kolem církve. Mně osobně je vcelku jedno, jestli se mysticky tlachá o vesmírné Síle, zabugovaném Matrixu nebo Bohu, hlavně že to má styl a sviští u toho meče/kulky/čepele, což sviští.

P. S. Jo, a moc jsem nepochopil český překlad, kdy film se jmenuje Kazatel, po dobu celého dabingu jsou však priesti překládání jako "kněží".

P. P. S. Pochválil jsem už Urbana, ale musím ještě zcela nekriticky dodat, že jeho ohoz i výstup byly zkrátka "krůůůtééé". :) Kéž by s ním např. Rodriguez spíchl laciný béčkový sequel "Badass Vampiric Clint Eastwood Raging and Killing Everything".

Underworld (2003)

Klasika z doby, kdy spojení "upíři a vlkodlaci" ještě nevyvolávalo lehký úšklebek. Pozitivní stránky tvoří zejména matrixová estetika dynamické akce a lehkých rychlopalných zbraní, skoro až kyberpunkově stylovaní hrdinové a moderní přitažlivé pojetí upírské tematiky. A ovšem Kate Beckinsale v kůži.

Po zhlédnutí traileru na čtvrtý díl této série jsem se rozhodl zavzpomínat v pár řádcích na ten první. A zároveň si uvědomit, jak moc je jiná doba a jak je skoro jisté, že Underworld: Awakening bude ve srovnání s prvním dílem asi to, co Unreal: Awakening ve srovnání s prvním Unrealem (tj. vymšelý pokus o comeback něčeho, co bylo kdysi neokoukané, nové a přitažlivé; ta podoba v přívlastcích se tak nabízela...). Nemusí jít o špatný film, doba je prostě jiná (nemluvě o tom, že, ač to je bolestný fakt, tak ani Kate časem nemládne...).


Mohl bych říct, že tehdy jsem byl o skoro deset let mladší a sexy upírka v koženém oblečku, která ničí vše, na co přijde, mi zkrátka stačila. Ale je toho víc. Za prvé mezi prvním a čtvrtým leží druhý s třetím dílem. Ten třetí se sice dal přežít, ale za prvé je svou podstatou úplně jiný (odehrává se v jiné době) a za druhé Rhona Mitra není Kate Beckinsale. Druhý díl byl příšerný a mimochodem je také přímým důkazem, že sexy hrdinka plus dynamická akce opravdu nestačí na dobrý film. Je nám v něm totiž předložen jen přeplácaný děj se vsázením na stále stejná klišé a faktem nejspíš bude, že nejnapínavější scénou filmu byl Scott Speedman zvracející knedlíky. No, a samozřejmě tu v dnešních časech máme, ehm, Twilight. Neviděl jsem ani jeden díl této série a nemám v zásadě nic proti červené knihovně/filmotéce (alias "pornu pro útlocitnější"), je ale trochu smutné, že celý námět "vlkodlaci vs. upíři" je dnes takřka univerzálně v obecném podvědomí spojen s kýčovitou teenagerskou romancí.

Ale odhlédněme od tohoto a zpět k snímku z roku 2003. Troufám si totiž říct, že ten měl cosi navíc. Ponechám stranou to, že příběh, i když dech nevyrazil, tak byl vcelku inteligentní, nelineární, odsýpal a že postavy musely dělávat nejednoznačná rozhodnutí či oběti. Pohlédněme spíš na dojmovou stránku, kterou zanechával. To první, co se nabízí, je srovnání s vizuálem Matrixu. Underworld sázel na "estetiku malých rychlopalných zbraní", na ladnost pohybu při akčních scénách a na zdání nepřirozenosti pomocí silných filtrů (v Matrixu zelený, v Underworldu modrý).

Podobnosti jdou víc do hloubky. Podívejte se na celkové pojetí: tajní agenti upírů se skrývají před okolním světem a bojují s jinými tajnými agenty. Obě strany se skrytě pohybují mezi běžnými a nic netušícími civilisty a bojují spolu pomocí nadpřirozeně rozvinutých schopností na život a na smrt (jo, a nosí "trench" kabáty). Kdybych řekl, že tento "upírský Romeo a Julie s bouchačkama" jsou dokonce dost blízko kyberpunku, znělo by to divně. Uvažme však následující věci. Změna na upíra či vlkodlaka zde není nic mystického, ale biologicko-chemická změna organismu vyvolaná cizí látkou. Jde vlastně o modifikaci (a vylepšení) původního těla, koncept v kyberpunku tak častý. Je zde dokonce celý systém látek, které nová těla potřebují a těch, které je ničí (což samozřejmě z klasické mytologie žánru vychází), obojí je pak tou i tou stranou technologicky zpracováváno a takticky používáno.

Tak uvidíme, vsadí-li další díl jen na nostalgii, přičemž lidí nad ním nostalgizujících ubývá a ubývá, či zda zkusí vytasit něco nového. Možná, že kdyby film uspěl, Snipese pustili z lochu a Purcella radši do lochu zavřeli, vrátil by se i nový a lepší Blade... kdo ví?