neděle 30. října 2011

The 13th Warrior / Vikingové (1999), Beowulf (1999), Beowulf & Grendel / Beowulf: Král barbarů (2005) a Beowulf (2007)

Stará severská pověst o Beowulfovi, dánském válečníkovi, který se přijel utkat s trollem, filmaře láká stále znovu a znovu. Čtyři filmy, o kterých pojednává tento článek, jsou přitom pouhou špičkou ledovce, který je tvořen řadou televizních inscenací a celé spousty dalších snímků, které jsou více či méně zjevně tímto příběhem inspirovány. Podívejme se tedy tyto čtyři kousky, které se během posledního patnáctiletí na dané téma urodily. Vezmu je postupně podle chronologického pořadí, počínaje tedy rokem 1999, ve kterém se na stříbrná plátna dostala podle mě ta nejlepší i nejhorší adaptace.

Hned zkraje prozradím, že film Johna McTiernana, který navíc jako jediný neobsahuje v názvu slovo "Beowulf", považuji za to nejvydařenější zpracování a také za jeden z nejvíce opomíjených a podceňovaných skvělých filmů obecně. McTiernan už jeden velký příběh o souboji muže s monstrem světu dal (ano, je to Predátor), ale Třináctého válečníka pojal trochu jinak. Jeho napětí a zdroj dynamiky děje leží vlastně v několikerém kulturním napětí. Máme zde trojúhelník tvořený kultivovaným Arabem, barbarskými Vikingy se svým kódem cti a pozůstatky paleolitické společnosti divokých lidí, kteří zde stojí na místě trolla Grendela. Z hlediska věrnosti předloze se tak jedná zřejmě o kousek nejvzdálenější, to je však na druhou stranu vyrovnáno pocitem historické uvěřitelnosti, kdy nevidím důvod, proč by se v raném středověku nemohl takovýto příběh udát a proč by nemohl být později vyložen jako legenda s trolly na místo jakýchsi hrstek Piktů, či o koho by šlo.

Co je důležité je to, že z každého z těchto tří kulturních aspektů těží film maximum. Arabský exulant, ztvárněný tehdy vcelku čerstvě zářícím Banderasem, přišel z prostředí, kde jeho největšími trápeními byla poezie, aritmetika a modlení se s hlavou k východu. Má ovšem také válečnický cit, ale v jeho případě jde spíš o srdce rytíře a chrabrého duelanta, než berserkera. Z rozdílu válečnických natur se čerpá mnohé a to jednak po stránce přesvědčení, kdy Arab Ahmed ibn Fadlan, který se boje v zásadě nebojí, ale ani jej nevyhledává a na hrdinské smrti nevidí nic půvabného, nechápe Vikingy, kteří svárem a v blízkosti smrti přirozeně žijí. Druhak se to pak projevuje i na samém stylu boje, kdy se dočkáme i lehce vtipných scén stavějících vedle sebe hrubou sílu seveřanů s orientálním důrazem na techniku a obratnost. Několik charismatických a odlehčených slovních výměn na témata náboženská, etická či estetická je pak už jen třešničkou na dortu. Ve výsledku potom procházejí Vikingové i Arab vzájemnou proměnou. Ta je sice nezmění docela a na konci zůstává v zásadě stejný status, jako předtím, ale v několika chvílích i Arab pocítí divoké Vikingské nadšení z přítomnosti možné smrti a naopak, někteří z Vikingů si začnou cenit více života.

Obdobně nechápavě pak stojí kultura barbarských, ale zároveň čestných a pochmurně patetických Vikingů proti úplně divokým a krvežíznivým pralidem. Primitivní lidové chápání nejprve vnímá tyto bytosti jako bájná stvoření, či jako démony ze samotných pekel, a panuje tedy z nich mezi bojovníky přirozený strach a obezřetnost z neznáma. Tato tíživá atmosféra je zde výtečně vykreslena v hutných záběrech na husté lesy, na vřesoviště zalité mlhou a na průvody vzdálených bytostí se zapálenými ohni. Jakmile však Vikingové poznají, že se jedná o lidi z masa a kostí, se kterými jde zkřížit ocel, jsou zase ve svých kolejích. A zvláště bych zde chtěl vypíchnout výkon českého herce Vladimíra Kulicha. Tak echtovního Vikinga jsem ještě v žádném filmu o Vikinzích neviděl (a to počítám i Mikkelsenova One-eyee). Jeho příběh až osobně pojatého souboje pána upadající skally se skoro nelidským nepřítelem, je zde skvěle vykreslen a graduje v jeho hrdinské smrti, která je tak jedním z nejsilnějších okamžiků filmu.

Film si zachovává silnou atmosféru a svébytnost až do poslední chvíle. Vedle již zmíněné smrti Kulichova Vikinge jsou zde další nezapomenutelné scény, mimo jiné naprosto perfektně vygradované noční přepadení, během kterého se Vikingové postupně probouzejí za plíživých pohybů za zdmi, stavějí do obranné kruhové formace a očekávají útok, který pak přijde jako drtivý úder.

"Nechte si koně a jiné laciné způsoby
dopravy, já mám své vzdušné kotouly."
Ze skoro úplného vrcholu se přenesme na skoro úplné dno. Beowulf s Christopherem Lambertem je jedním velkým WTF už od prvních vteřin. Pustíte film a ozve se řízné techno, během kterého se na popředí před kruhovým logem zformuje nápis "Beowulf". Kde jsme tohle už viděli? Aha, v Mortal Kombatu. A v Mortal Kombatu jsme jako Raydena viděli taky Lamberta, který i zde pro jistotu má účes jako Rayden, míchá střelbu z kuší a boj mečem nějakým tím karatem, no a podobně jako Rayden se přemisťuje zásadně vzduchem stočený do klubíčka.

Další wtf momenty do diváka pere film s razancí protiletadlového děla. Na hradu mají parní potrubí. Na hradu mají černochy. Černoši mají dioptrické brýle. Na hradu mají telefon a rozhlas. I běsnící Grendel umí používat rozhlas. Barbaři z lesa mají infračervený dalekohled, který použijou jen jednou a celá ta scéna nemá žádný smysl. Grendel vidí divně fialově. Rhona Mitra má kozy. Lambert dělá kotouly vzduchem. Znovu kozy a ještě pár kotoulů. Rytíři mají na zbrojích zipy a bafají doutníky. Černoch je srandovní a "kamenné zdi" papundeklové. Zase kozy. A kotouly. Hlavní boss Sarah Kerriganová. Zdá se mi to, nebo má král na zádech brokovnici? Tak fajn, nejedná se o historii, nejedná se ani o pseudohistorii, je to jakýsi divnosteampunk říznutý Mortal Kombatem a zřejmě i Zaklínačem. Budiž, ale co je místy moc, to je fakt moc. Králův meč, který vypadá jak nějaká zbraň okopčená z Final Fantasy, akorát obohacená u zubaté ostří, je výborným příkladem chvíle, kdy šéf designerské sekce pracoval na konceptech po požití LSD a pravděpodobně s předsevzetím totálně deaktivovat tu část svého mozku, ve které se nachází vkus a uměřenost.

"Ha! Ha! Vypadám skoro jako
Kate Beckinsale a mám kozy!"
Že je film laciný dovedu pochopit. I méně ambiciózní projekty by měly mít šanci. Že tedy Grendel vypadá hůř, než padesát let starý King Kong, no dobrá. Ale "zbroje" sestávající z kožené či látkové bundy a jednoho skorokovového plátu (či spíš plátečku) na hrudi, to už je trochu moc. Co je pak vyloženě dementní, je scénář. Autory šlechtí, že se pokusili zakomponovat většinu důležitých prvků z mýtu (tj. ano, je tam králova milenka a Grendelova matka), jenže to ve výsledku vypadá ve stylu nějaké arkádové počítačové hry: Beowulf jde po hradě a dojde do nového levelu. Zabije tam prvního bosse, tak jde dál a objeví se druhý boss. Smysl ostatních je jen umírat (vzpomeňme na nositele rudých uniforem ze Star Treku), přičemž jedinou výjimkou je Rhona Mitra, jejímž účelem ve filmu jsou její kozy. A Lambert musí zase dokola opakovat, že je prokletý, a pak dělat kotouly vzduchem, nebo desetinásobné přemety dozadu (protože to je to jediné, co na trolly platí, to ví přece každý malý vikingský špunt - vlastně pardon, málem bych zapomněl - v tomhle vikingském příběhu není ani jeden Viking).

"You mad, Beowulf?"
Jak je ovšemže v podobných filmech dobrým zvykem, postavy se chovají naprosto dementně. Vyhledávání osudových soubojů probíhá zásadně tím způsobem, že postavy náhodně chodí po hradě a s téměř železnou jistotou dříve nebo později narazí na toho, koho hledají. Vůbec jsem celkově ohledně interakce postav pojal podezření, že se vlastně jedná o velkolepý fyzikální projekt simulace Brownova neuspořádaného pohybu a náhodného srážení částic s lidmi. No, vrcholem demence zápletky je pak chvíle, kdy se rozhodnou hrdinové zachránit civilní obyvatelstvo hradu, pošlou je všechny do jedné bytelné síně a tu hermeticky uzavřou. No, hádejte, kde byl v tu chvíli Grendel? Ano, uvnitř. Do rozhlasu pustil jen hlasy umírajících lidí, ale nedivil bych se, kdyby do něj řekl "jsem tu, vy noobové, lol". Ostatně tento typ "trolla" by se do tohoto filmu hodil mnohem lépe.

Shrňme si to. Lambert se svými kotouly ztratil poslední zbytky důstojnosti, které mu z Highlandera zbývaly. Na druhou stranu, stopáž není nijak hrozně dlouhá a divák si po zhlédnutí zase bude o trochu víc cenit těch dobrých filmů, to jsou ale slabé záplaty na jinak tak ohromnou hrůznost. Takže nakonec jediným důvodem, proč by se na film měl někdo dívat, budou kozy od Rhony Mitry, jenže na každé ukázání koz si tu zase vyšvihne pro kondičku Lambert jeden dva přemety, takže nevím...

Skarsgårda matematika sice máme rádi,
ale dejte mu plnovous a je o epično
vystaráno. Škoda, že to došlo filmovým
tvůrcům zatím "jen" třikrát.
Beowulf z roku 2005, s Butlerem v hlavní roli, je takovým lepším průměrem nebo horším nadprůměrem (jak se to vezme). Pokud bychom chtěli zpracování, které je tak akorát vyvážené mezi tvůrčí invencí a věrností předloze, tohle by bylo asi tak ideální verzí. Žádná z postav není vyloženě špatná, unavený Stellan Skarsgård je v roli zmoženého Hrothgara přesný (zejména pokud si ho ještě živě pamatujete z jeho role v Artušovi) a mastičkářa ztvárněna Sarah Polley je také vcelku sympatická. Grendel (i jeho příběh) je navíc pojatý tak akorát realisticky, aby příběh nebyl úplným fantasy, ale zároveň aby skutečně snesl nálepku troll a byli tak uspokojeni ti, pro které byli nepřátelé z Třináctého válečníka stále příliš lidští. Beowulfova proměna, během které provádí spíš detektivní vyšetřování toho, co se v Hrothgarově říši vlastně stalo, než samotný souboj, je vcelku inteligentní a konec pak tedy lehce nečekaný, ale akceptovatelný.

"You mad, Grendel?"
Teď k těm pár drobným mínusům, jaké na filmu spatřuju. Za prvé, a nikdy bych nečekal, že to řeknu, tak mi tu překvapivě moc nesedl Gerard Butler. Jistě, jedná se o sympaťáka, ale to je asi právě ten problém. Zatímco v 300 totiž určitá ironie v jeho pojetí jinak drsné postavy byla díky komiksové stylizaci i řeckému starověkému umístění v pořádku, do raného středověku příliš nesedne. Všichni jsou zde zkleslí, unavení, všude je ponurý opar a Skarsgård si stěžuje, že močí krev. A do toho přijede vysmátá mánička Butler. Ano, trochu přeháním a tak moc do očí nebije, ale zejména v prvé půlce filmu to trochu rozpačitý pocit vyvolává. Druhým mínusem pak je relativní nedostatek akce. Nejdynamičtější akční scéna je ve flashbacku, který má jediný účel v představení Beowulfovy osoby. Jinak se zde spíše mluví a rozkrývá pozadí příběhu.

Se Zemeckisovým animovaným Beowulfem to je těžké. Hodně pozornosti na sebe jistě strhl právě tím, že je animovaný a že silně využívá motion-capturingu. Od tohoto si tedy odmyslím, jen dodám, že ano, akční a efektové scény jsou opravdu velkolepé a efektní. A vlastně je "velkolepé" všechno, neboť Zemeckis se snaží odvyprávět pověst co nejvěrněji a nejdůkladněji. Jenže to ve výsledku znamená, že dostáváme roztahaný a rozvláčný příběh, který se několikrát dostane do svého vrcholu, ale pak znovu klesne do útlumu a začně znovu nudit. Zvláště druhá půlka, ve které tedy sledujeme stárnoucího Beowulfa pronásledovaného svou minulostí, je trochu unavující. Na druhou stranu má svůj význam, protože v závěru Beowulf najde v sobě znovu vnitřní sílu, překoná všechny ty pochyby, které o něm má jeho okolí i on sám a prokáže, že v něm stále ještě dlí srdce hrdiny.
Beowulf nahatý dováděl s Grendelem
i s jeho matkou, což je přesně to, co
dánští bojovníci obvykle dělávají.
Kolem a kolem stavím McTiernanova Třináctého válečníka ve svém žebříčku na první místo. Takovou atmosféru a takové skvělé momenty aby člověk v moderních filmech pohledal. V závěsu jdou verze s Butlerem a od Zemeckise. Zde záleží na každého gustu, zda vzít spíše odlehčenou verzi dívající se na příběh tak trochu ze strany Grendela, či zda si dát těžkotonážní otrocky důkladné převedení pověsti, které má sice velkolepé vyznění, ale je obtížné a vysilující na zhlédnutí.

Tak, a teď jenom očekávám, kdy konečně někoho napadne udělat Beowulfa se Stathamem. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat