neděle 18. září 2011

Sjunde inseglet / Sedmá pečeť (1957)

Morové rány. Křesťanský mýtus. Hony na čarodějnice. Hra šachu o vlastní duši. A hluboký středověk. Otázky po smrti a osudu, které člověka trápily odjakživa, na tomto jevišti hrůzy vystupují s navýšenou intenzitou.

Hluboký středověk. Otázky, které člověka trápily odjakživa, na jeho jevišti vystupují s navýšenou intenzitou. Svět se zdá unaven, zbičován, nakloněn do propasti, na svém konci a naposledy souzen. Mocné paže rytířů jsou jen znaveny tím, že jsou z masa, veselé písně šašků a lidu vlastně už nezní vesele, ale spíš z nich je slyšet hysterický a ironický smích, slova útěchy z Písma jsou spíš jak cinkání umíráčku.

Rytíř putuje a cestou rozmlouvá jak s jinými, z čehož cítí někdy útěchu (mezi komendiatskou rodinou jako symbolem životaschopnosti a plození), jindy bezbřehou bezesmyslnost (s šílenou a přesto vlastně pravdu říkající čarodějnicí na kraji smrti) a pak mluví také sám se sebou, tedy v symbolickém vyobrazení se svou projekcí Smrti samotné - a příznačně hrají šachy - hru umožňující různé úskoky, finty a taktizování, ale také přinášející nemilosrdné a nevratné vyřazování figur, které neodvratně skončí matem.

Žádné komentáře:

Okomentovat