neděle 18. září 2011

Saw / Saw: Hra o přežití (2004) až Saw 3D (2010)

Velmi kvalitní horor s na tu dobu neotřelým konceptem a promyšleným příběhem.

(Pusťte si ke čtení toto...) Začalo to nápaditým dílem mladého režiséra Jamese Wana, které přineslo do žánru hororů potřebný nový vítr. Pokračovalo to dalšími díly z rukou jiných různých režisérů, o různých kvalitách a ve výsledku směřující nepatrně jiným směrem. Vlastně se z toho stal filmový seriál, kdy co rok vycházel nový díl, přesně začínal tam, kde předchozí končil, sledoval vývoj stále více postav, překvapoval zvraty ve smyslu "všechno bylo jinak, než jste si mysleli" a udivoval novými a novými brutalitami.

Ano, byla to právě krev a násilnost, díky které byla série Saw mezi mnou a mými spolužáky na střední škole tak oblíbená - stejně jako Hostel, Cannibal holocaust atd. Na rozdíl od těchto dvou, ve kterých krom "sadistického porna" opravdu nebylo nic víc, však Saw přetrvalo i přes tuto pubertalitu a i když závěrečné díly příliš obecné slávy nesklidily, tak dnes série má své místo v dějinách filmu určitě nesporné. Čeho si na těchto filmech tak cením?

1. Příběh. Každý díl Saw byl ve svém výsledku překvapivý a přinutil vás vnímat to, co jste v rámci dílu (popř. i dílů přechozích) viděli, vnímat jinak. Zásadní zvraty v pointě se staly v podstatě standartem.

2. Smysluplnost. Zvraty nebyly jen tak pro překvapení samo. Vždy měly nějaký (nechci říct přímo "hlubší", ale zkrátka logický) smysl: Strůjce pastí Jigsaw totiž chtěl svým vražedným počínáním působit zejména didakticky, jeho oběti měly vždy v průběhu děje projít nějakým vývojem, dosáhnout nějakého nového poznání, měly ve vyhrocenosti boje o život poznat své morální či obecně psychické chyby (nebudu uvádět příklady, protože by to bylo spoilerování pro ty, kteří sérii ještě neviděli).

3. Hudba. Vždy, když příběh eskaluje k pointě a postava má dojít onoho (někdy dost pozdního) prozření, tak režie přesedlává na "kulervoucí" střih, zběsilé kameramanské kousky a onen dnes už tak profláklý a skvěle sedící hlavní hudební motiv. Ten vyvolává pocit horečného přemítání, během kterého je s každým dalším uvědoměním víc a víc jasná bezvýchodnost situace. Fakt, že každý hrdinův krok, i když se mu to tak nezdálo, vedl k onomu stavu bezvýchodnosti...

4. Kyberpunk. Toto je asi dost odvážné tvrzení a nejspíš s ním mnoho lidí nebude souhlasit. Hrdinové jsou v pastech a tyto pasti se náhle stávají celým jejich životem (což trochu připomíná např. stavy protagonisty z Camuseho Cizince...) - tyto mechanické stroje, zařízení a uspořádání se stávají jejich realitou, úkolem, hádankou. Lidé v nich jsou za prvé bezmocní: podívejte se na ústřední grafiku série - Amandu v obrácené medvědí pasti - nepřipomíná vám toto spojení nemilosrdně pevného kovu, osudně algoritmického mechanismu a křehkého lidského těla něco z poetiky kyberpunku? Za druhé - je zde silný motiv "jiné reality", něčeho odlišného od běžného života: sám Jigsaw přece často říká, že chce "hrát hru" (a oběti hrát musí - nic jiného jim nezbývá), např. (nejen) druhý či třetí díl vyloženě připomínají průchod hrdiny nějakou počítačovou hrou. Že nejde o žádnou virtualitu a je to "doopravdy"? Co se umírání týče - v Matrixu také umírali byvše zničeni v "druhém světě". Co se "virtuality" týče - není z hlediska Jigsawa tak trochu virtuální ono neautentické žití, za jaké své oběti trestá? A z hlediska obětí umělé podmínky, se kterými se musí vyrovnat?

5. Relativita dobra a zla. Největší vrah snímků je vlastně nejsympatičtější postavou a dalo by se z určitého hlediska říct, že jedná z ušlechtilých pohnutek. Mnohé oběti mu jsou navíc po přežití vděčné (vlastně většina obětí, ale opět: nechci spoilerovat). Jeho zvrácenějšího pokračovatele Hoffmana zase můžeme chápat jako odraz naší vlastní necitlivosti vůči násilí (k tomuto tématu bych nicméně doporučil hlavně geniální [a brilantně zahraný] film Funny Games USA - remake stejnojmenného rakouského díla: dějově totožný, ale herecky lepší).

Ale také je to celé o vůli žít, o starosvětských hodnotách, o obtížných volbách a co si budem povídat... o napětí a krvi. Lačníte-li po krvácích na dlouhé letní večery, není lepší varianty: brutality dostanete přinejmenším tolik, co v běžných slasherech (resp. víc, ve klasických slasherech je překvapivě hodně násilí mimo kameru), ale navíc je zde i jakási "přidaná hodnota"... A to se vyplatí.

Žádné komentáře:

Okomentovat