neděle 18. září 2011

Blow-up / Zvětšenina (1966)

Tradičně precizní Antonioni v jeho dost možná největším díle. Mrazivá poetika prázdna a zbytečnosti; a to jak co se týče toposu, tak charakteru hlavního hrdiny. 

Tento film je v prvé řadě o hlavním hrdinovi, který je fotografem a krom trochy talentu, se kterou se už nejspíše narodil, nemusí prokazovat a dělat takřka nic: nemusí se vyvíjet, vydávat ze sebe úsilí, nic riskovat, nijak se unavovat, nic řešit... Je v pohodě, cítí se sebou spokojen a tak mu plynou dny. Tu se pro něco nadchne (umělecké vyjádření, jakákoliv dívka, nákup i nesmyslných starožitností a suvenýrů) a vzápětí jej to zas přejde, aby se mohl nadchnout pro něco jiného. Jde od ničeho k ničemu, na povrch je výkvětem kultury, uvnitř však docela prázdný, bez empatie, bez opravdového cíle, bez opravdového smyslu.

Pak jeho všednost naruší něco tak velkého, jako je možnost vyřešit vraždu, které je vlastně jediným svědkem, ale i přesto, že k tomu jistým způsobem nakročí, i to nechá proplout. A je tu další ráno, v posledních záběrech se přidává hrdina k symbolickému tenisu bez míčků (což je metaforou onoho dělání věcí, které je sice činností, ale jen pro činnost samu, beze smyslu - tedy to značí celou jeho práci i volný čas). Svědectví (nejen) jedné doby, jednoho prostředí a jejich dětí... Antonioni k tomuto příběhu přispívá (svou tradičně) precizní kamerou, která se vyžívá rovněž v prázdnotě, nihilismu, šedi... V čemž spatříte jakousi smutnou krásu, ale možná až pár minut po doznění filmu.

Žádné komentáře:

Okomentovat